KOMENTÁŘ: 12. září – Václav Klaus ml.

Před 78 lety, 12. září 1938 večer pronesl v Norimberku na sjezdu NSDAP Adolf Hitler velmi útočný projev na adresu prezidenta Beneše a Československa: „…Nebudu již snášet další útisk německých soukmenovců v Československu. Takhle to již dál nepůjde. … Smířlivostí se neusmíří tak nesmiřitelný nepřítel, jako jsou Češi. … Utrpení sudetských Němců je nevýslovné. Pro každý národní projev vůle jsou honěni a štváni jako dravá zvěř. Říše dalšího utlačování nestrpí. Jsou také německé zájmy, které jsme odhodláni hájit, a to za každých okolností…“

Německé obyvatelstvo v českém pohraničí reagovalo okamžitě. Bylo zahájeno spontánní povstání proti českým úřadům. Vybíjeny české obchody. Došlo k útokům na četnické a finanční služebny a na početně velmi slabá družstva SOS (Stráže obrany státu). Rozhořel se krvavý zápas, který zasáhl desítky větších měst a nespočet obcí.

Mezinárodní ohlas získal útok na policejní stanici v Habartově (Sokolovsko) díky anglickému dopisovateli Morellovi a jeho knize Viděl jsem ukřižování.

Stanici v městečku (3000 obyvatel, z toho jen 200 Čechů) bránili čtyři četníci, kteří odmítli výzvy sroceného davu ke složení zbraní a předání stanice. Začal útok.

První padl praporčík Jan Koukol, i na straně útočníků byly ztráty na životech. Přestřelka mezi desítkami útočníků a třemi (po zranění strážmistra Příbka jen dvěma) českými četníky pokračovala další dvě hodiny, dokud dav henleinovců nedovlekl na místo spoutanou a ztýranou Růženu Pardusovou (manželku strážmistra Parduse, zaměstnankyni místní pošty a maminku roční Věry).

Četníci se vzdali, následně došlo k lynčování členů stanice. Když po hodině dorazila na místo jedenáctičlenná posila z okresního Sokolova, spustila se prudká palba i na ně, zahynuli další dva čeští četníci.

Podobných incidentů a teroru najdeme v každém kraji několik. Počty padlých jdou celkově (za rok 1938) do stovek.

Vláda reagovala 13. září vyhlášením stanného práva a vyslala oddíly armády. Tisíce německých mužů uprchlo za blízké hranice, kde byli zformováni do takzvaných Sudetendeutsche Freikorps (pod patronátem SS a SA). Jejich úkolem byly výpady na české území zpoza německé hranice. Zejména čtvrtek 22. září se pak zapsal počtem obětí černým písmem do našich dějin. 23. září republika mobilizovala, do mnichovské „dohody“ zbývá týden…

Proč si 12. září a následné události připomínat?

Zaprvé proto, že z neznámých příčin se v posledních letech hojně rozebírá utrpení sudetských Němců v poválečné republice a za odsunu. Přičemž samotná válka, a zejména předválečný teror se přehlížejí a sudetoněmecké dějiny jako by začínaly až 9. května 1945.

Zadruhé proto, že scény nelidského týrání a vraždění nejsou patentem Sýrie nebo zemí někde daleko. Za našich dědečků a babiček to bylo u nás. Jdeme třeba v Krkonoších na běžky přes Pomezní boudy nebo v létě jedeme na kole. Tady byla v září 1938 vypálena česká celnice, tady umírali lidé.

Zatřetí si připomeňme, že teror davů mířil v neposlední řadě na německé odpůrce Henleinovy a Hitlerovy politiky a na „umírněné“ Němce. Ty nechránil už vůbec nikdo a byli první na ráně. Koneckonců i v Habartově započaly nepokoje napadením německého člena samosprávy Grillmaiera a obsazením radnice.

V tom máme jistou analogii se současnou Evropou a voláním po jakýchsi umírněných muslimech a jejich veřejném působení. Existují a není jich málo, ale jsou na tom asi jak pan Grillmaier.

Ale tak to bývá v historii vždy. Nechme dnešní komentář radši jen jako připomenutí statečných českých vlastenců, jejich oddanosti státu a jejich obětí.