Článek
O významu kurdských milicí v bojích proti Islámskému státu nelze pochybovat. Kurdové byli první, kdo ho už v létě 2014 dokázali s podporou amerických náletů zastavit u iráckého Machmúru, uchránili tak Irbíl, který se stal jedním z center koaličního boje proti IS i střediskem, odkud proudila humanitární pomoc uprchlíkům.
Krátce poté se kurdským pešmergům podařilo zajistit i Kirkúk a z okolních ropných polí vyhnat bojovníky samozvaného chalífátu. Na přelomu let 2014 a 2015 pak syrští Kurdové z milic YPG dokázali s podporou iráckých pešmergů odrazit ofenzívu u syrského Kobani.
Od té doby syrští i iráčtí Kurdové vybojovali mnoho důležitých vítězství nad Islámským státem. Podařilo se jim osvobodit syrskou provincii Hasaka a přiblížit se na padesát kilometrů k Rakce, osvobodili i irácké město Sindžár, odkud Islámský stát vyhnal jezídy. V Sýrii letos vedli úspěšné ofenzívy u Aš-Šadádí a u Manbidže.
Nyní se ale sen Kurdů po samostatném státě vzdaluje. Platí to pro Sýrii i Irák.
Režim syrského prezidenta Bašára Asada se cítí s ruskou podporou v zádech silnější v kramflecích a dává jasně najevo, že si nepřeje nejen samostatnou Rodžavu, tedy syrský Kurdistán, ale je i proti federativnímu uspořádání Sýrie. Právu to otevřeně řekl tajemník ministra zahraničí Fajsal Mikdád při své jarní návštěvě. [celá zpráva]
Aktuální nálety syrského letectva na pozice YPG u Hasaky, kde se Kurdové pokusili vytlačit provládní síly, to potvrzují. Ale i britský ministr Philip Hammond loni Novinkám řekl, že doufá, že syrský Kurdistán nevznikne. [celá zpráva]
Nechuť ke vzniku samostatného Kurdistánu spojuje Damašek s Ankarou, i když Turecko dál podporuje sunnitské vzbouřence bojující proti Asadovi.
Ovšem prioritou je pro Turecko boj s kurdskými separatisty. Od loňského léta sice útočí na Islámský stát, mnohem usilovněji však bojuje s vlastními Kurdy ze Strany kurdských pracujících (PKK), bez velké nadsázky se dá říci, že proti nim vede válku. A nic by nebylo pro Ankaru horší, než kdyby syrští Kurdové získali samostatnost, protože syrské kurdské milice YPG jsou spojeny s PKK. Naráz Turecku nevadí ani dohoda se šíitskými alávity, ke kterým patří Asad. Kurdové představují větší nebezpečí.
Jak přiznal jeden z tureckých vojenských představitelů, cílem operace u Džarabulusu je „zajistit bezpečnost hranic a syrskou územní celistvost”. A aby nebylo pochyb, proti komu je namířena, předcházelo jí nejen ostřelování postů Islámského státu v oblasti, ale i pozic kurdských milicí severně od Manbidže.
Pro Kurdy nevěští nic dobrého ani dohody Íránu s Tureckem, protože ani Írán si nepřeje změnu statu quo, neboť na svém území má také Kurdy. A Rusko, se kterým Turecko nyní utužuje styky, dává jasně najevo, že chce zachovat Sýrii ve stávajících hranicích.
Spoléhat na mezinárodní společenství Kurdové moc nemohou. OSN sice po osvobozeneckém boji po druhé světové válce přiznalo národům, které byly koloniemi, právo na sebeurčení, současně ale deklaruje garanci územní celistvosti členských zemí a dá se předpokládat, že by Rusko v Radě bezpečnosti vetovalo vznik samostatného Kurdistánu na území Sýrie.
Turecko se však bude bránit i vzniku Kurdistánu v Iráku, kde by pro to byla největší šance, protože tam mají Kurdové alespoň autonomii. Bojí se, že vznik samostatného Kurdistánu by posílil touhy jeho vlastních Kurdů po samostatném státu. A v tomto se shodne i s Bagdádem, i když ten opakovaně protestoval proti tomu, že Turecko podnikalo nálety na základny PKK v iráckém Kurdistánu.
Je otázkou, zda za této situace budou chtít USA tlačit na uznání samostatného Kurdistánu a zda pro ně nebude důležitější ukončit za každou cenu válku v Sýrii a v Iráku, i když američtí vojáci bojovali v Sýrii na straně Kurdů s nášivkami jejich milicí YPG. Kurdům se tak může krutě nevyplatit, že dali před vyhlášením samostatnosti přednost boji proti IS, i když je pravdou, že i pro ně představoval chalífát smrtelné nebezpečí.
Osud Kurdů tedy může být navzdory dobrým úmyslům podruhé za sto let zpečetěn. Po první světové válce Sevreská smlouva počítala s ustavením Kurdistánu, byť pravda jen na území Turecka, jenomže zakladatel moderního tureckého státu Mustafa Kemal Atatürk stihl dobýt celé současné Turecko a v roce 1923 podepsaná Lausannská smlouva už s Kurdistánem nepočítala.
Jednodušší řešení v podobě zachování statu quo se však nemusí záhy vyplatit. Syrští a iráčtí sunnité mohou opět povstat proti svým vládám protežujícím šíity, takže vznikne nějaká další obdoba Islámského státu, ale Kurdové budou nadále bojovat za svou samostatnost, jak to už činí v Turecku od roku 1984. Návrat ke stavu před vypuknutím syrské války je rozhodně lepší než pokračování bojů, ale nic neřeší a nakonec vyústí v další konflikt.
Pokud však Západ na Kurdy - kteří také nejsou žádná neviňátka, protože například „pokurdšťovali“ jezídy - zapomene, byť mu v těžké chvíli pomohli vytrhnout trn z paty, ztratí svou věrohodnost a bude čelit obvinění z pokrytecké politiky dvojí tváře, když umožnil vznik Kosova, ačkoliv Albánci už svůj stát měli.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.