Je to krásná akce, pečlivě zorganizovaná (policie, dobrovolní hasiči, vyzdobené vesnice na trati). Na pomalu dvou stech kilometrech nevidíte díru v silnici nebo nebezpečný kanál. Všechna nebezpečná místa jsou označena s německou důkladností. Akce daleko masovější než české cyklistické maratóny. Na několika trasách (dvě tuším pro horská kola, čtyři nebo pět tras silničních) jede několik tisíc lidí.

Startuje se ráno, dle délky trasy, po hodinách a okolo jedné se to vše začne sjíždět do cíle. Kus od centra města na dunajském ostrově. Stovky lavic a pivních stanů. Tisíce zničených, ale šťastných cyklistů.

Němci jsou daleko týmovější – nebo spolkovější nebo jak to říci – sportovci než Češi.

U nás je celkem běžné, že na takovýchto závodech jede spousta lidí za sebe: pan Novák, Praha 3. Tady v Německu jsou většinou členy malého klubu „Velosport Hinterhausen“ (CK Horní dolní), je jich deset, mají jednotné dresy, respektovaného šéfa a i v cíli zdvíhají ty tupláky lehce jednotně.

Tenhle německý „teamgeist“ je skvělý na trati, protože v každé skupince spolupracují všichni, co jen trochu můžou. Závěrečná rovina podél Dunaje tak i proti větru docela ubíhá.

No nic, mám tu akci rád. Jedu to snad podeváté.

Ale letos jsem poprvé zauvažoval, jestli mám jet.

Spíme většinou v nějakém levném hotelu – nebude teď z poloviny obsazen běženci, jak je běžná praxe?

Náboženští fanatici útočí v Evropě většinou v takových místech, aby zabili jen nevěřící. Metalový koncert v Paříži, oslava pádu Bastily a tak. V Regensburgu v cíli taky nikdo v hábitech a s plnovousem nesedává. A jsou tam tisíce lidí. Würzburg, Mnichov a Regensburg. No jo, ale vždyť se nic nestane s velkou pravděpodobností.

Ale pravděpodobnost je jedna věc, vraždění zase druhá. Za poslední týden desítky mrtvých v Nice (mezi nimi hodně dětí), pobodaná maminka s dcerami (protože byly málo zahalené) – osmileté děvčátko bojuje v nemocnici o život (média to už dávno nesledují), v bavorském vlaku útok sekyrou a nožem (dvacet zraněných, tři v ohrožení života) a teď Mnichov – devět mrtvých, desítky zraněných.

Otřesné reakce politiků a novinářských šmoků.

„Složitá situace a musíme si prý zvyknout“. „Je to daň za multikulturní svět“. Hysterická snaha ukázat to jako činy pomatených jedinců, kteří nemají s ničím a nikým žádnou souvislost. To se jen tak stalo. Zvlášť tenhle poslední Němec íránského původu (komentář byl psán před nedělními událostmi z Reutlingenu a Ansbachu – pozn. red.) – to byl obdivovatel Breivika. Takže buďte zticha.

Na CNN však citovali svědkyni, že vyšel z toalety, křičel Alláhu Akbar a začal střílet do lidí. Možná je CNN už ale taky tohleto „prokremelský“ médium – našinec nestihne vše sledovat.

Nová levice a bruselské elity určitě daleko víc nenávidí paní Le Penovou, Borise Johnsona, Nigela Farage či německou Pegidu a AfD než lidi, co bodají nožem malou holčičku.

„Ten řidič kamiónu, on vyrůstal v beznadějném ghettu, takže vlastně nedostal šanci od společnosti…“

„Ten Afghánec byl mladý a úplně bezproblémový…“

Nechci žít ve světě, kde jsou zavřený všechny hospody a bary ve městě a lidi mají zůstat doma a čekat na pokyny, protože venku probíhá protiteroristická akce.

Nakonec ty mnichovský policejní manévry byly asi předimenzovaný, jednalo se o útok jednotlivce, ale ze začátku to vypadalo, že koordinovaně útočí celá skupina. A VŠICHNI TO BRALI JAKO SAMOZŘEJMOU VĚC. „To se dalo čekat, to by bylo normální, kdyby jich střílelo třeba sedm.“

Teď taky můžeme jen čekat na další útok. Tisíce migrantů dál přicházejí, akorát televize už to nevysílají. Stovky Turků skandovaly ve Vídni „Řekni, a my je zabijeme“ normálně na hlavní třídě Mariahilfer Strasse, kam jezdí tisíce Čechů nakupovat před Vánocemi.

Já takový svět nechci. A je už těsně za hranicemi.

V České republice zatím nemáme rozsáhlejší komunitu, z níž se rekrutují výše zmínění vrazi. Nechci si „zvykat“ na to, že se v Kotvě bude střílet, v Posázavském acifiku cestou na nedělní rodinný výlet bude někdo útočit sekyrou. Že cestou do centra budu muset Libeň objet přes Holešovice (nebo naopak), protože tam bude No go zóna neboli jiný svět, kde Čech nebude vítán. Svět s vlastními pravidly.

Nevidím jinou cestu než odmítnout evropské přerozdělování migrantů (tedy odmítnout tuto vládu, která ho bez odporu provádí) a začít hlídat hranice. Chránit si naši zatím relativně bezpečnou zemi. I za cenu roztržky s Evropskou unií.
Jistě bychom za to zaplatili vysokou cenu (nám by se EU mstila daleko účinněji než Britům).

Ale já jsem připravený dát si večer 2 piva místo 3. Koupit si nové auto za 9 let, a ne za 6. Nebo jet na dovolenou na týden místo 14 dnů.

Naopak nejsem připraven říkat dětem – nejezdi metrem, tady je to hrozně nebezpečné na těchhle stanicích. Nebo – tam nepůjdeš, vždyť je to kousek od Holešovic, je to nebezpečné.

Němečtí a francouzští (a belgičtí a švédští a…) rodiče už tohle dětem říkají.
Já v takovém světě žít nechci.