Článek
Pro vyslovení názoru na jakýkoliv problém je totiž potřeba znalosti aspektů dané věci, o které se hlasuje.
Jako příklad lze uvést následující dva druhy referend. Prvním je referendum „malé“. Lidé žijící v městské čtvrti či menším městě mají značnou možnost odpovědně rozhodnout, jestli má v jejich blízkosti stát na určitém místě park nebo parkoviště. Znají dopravní situaci, počet míst k parkování, při každodenním životě je jim znám počet dětí v okolí i výskyt přírodních ploch.
V takovém případě je také naplněna podmínka, že aby referenda a tím přímá demokracie byla efektivní, musí se odehrávat v malých skupinách dobře informovaných lidí. Problém nastává při pořádání všelidových referend o zásadních otázkách, jejichž dopady přesahují nejen hranice měst, ale také států. Taková referenda můžeme nazvat jako referenda „velká“.
Jedná se o hlasování týkající se například členství v mezinárodních organizacích, o mezinárodních smlouvách, migraci a podobně. Přiznejme si, že většina občanů s volebním právem netráví několik hodin denně sledováním zpráv a porovnáváním různých zdrojů, domácích i zahraničních. Někteří nemají čas, některé taková činnost nebaví, jiní si žijí vlastní životy. Od toho jsou experti, kteří jsou za takovou činnost placeni a měli by k ní být i trénováni.
Ale i v případě „velkého“ referenda by bylo možné všelidové hlasování konat. Za předpokladu, že by mu předcházela dlouhá informační kampaň, která by představila všechny úhly pohledu. K samotnému hlasovacímu archu by se mohl připojit třeba dotazník, na kterém by hlasující na několika otázkách dokázali, že vědí, o čem hlasují. Tak by se k vyslovení svého názoru kvalifikovali, jinak by hlasovat nemohli. Strany, které by byly pro kladný nebo záporný výsledek by musely také předložit jasné plány, jak budou postupovat po svém vítězství.
Občané hlasující v referendu by se tak mohli vyhnout nepříjemným překvapením, které nyní zažívají Britové. Hlavně ti, kteří teprve po referendu o vystoupení Spojeného království začala řada z nich hledat, co EU vlastně je, a jaké dopady by mohlo mít vystoupení. Hrdinové typu Nigela Farage a Borise Johnsona utíkají z veřejného života, nemajíce žádný plán. A také říkají, že jejich sliby finančních prostředků přesměrovaných z unijního rozpočtu do zdravotnictví nebo omezení migrace byly prázdné.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Takže platí, že „malá“ referenda i ta „velká“ by se měla pořádat jen s prokázaným dostatkem informací. Neboť jak prohlásil francouzský filozof Bertrand Russell: „Smutné je, že hlupáci jsou tak sebejistí, zatímco moudří lidé jsou vždy plní pochybností.“