Apely OSN, jak se mají všichni o migranty podělit a že je nutné jim pomáhat, jsou sice hezké, ale pomíjejí skutečnost, že pomáhat lze jen do určité míry. Ne snad že by vyspělé země nemohly dát na pomoc mnohem více, kdyby třeba seškrtaly některé ambiciózní vojenské projekty a nabubřelou státní správu. Jsou tu ale jisté meze. Příběh svatého Martina Tourského, který se s chudákem rozdělil o plášť, je sice krásný, má nádhernou symboliku, leč výsledek podobných činů je velmi pochybný. Dárci pouhá půlka pláště stačit nemusí a obdarovaný migrant by taky raději měl plášť celý.

Lze chápat, že migranti raději odcházejí do exilu do Evropy, než by bojovali za svou vlast či se ji pokoušeli vlastním úsilím zvelebit. Poznali, že šance alespoň dohnat vyspělé země (o předehnání ani nemluvě) je v mnoha případech vysloveně iluzorní. Nic nezměnilo ani vymanění se z koloniálního jha, ani různé revoluce. Jeden zkorumpovaný režim střídal druhý a lépe se dařilo jen věrchušce.

Vyspělé země nabízejí možnost rovnou se ocitnout v onom vysněném ráji, byť realita mnohým přináší zklamání, protože nikde nelétají pečení holubi do úst a život ve vyspělé společnosti má také řadu negativ, je mnohem více stresující, klade vyšší nároky.

Vyčítat migrantům, že jdou za lepším, by bylo licoměrné. Každý jde za lepším, je to běžná vlastnost a nejen lidská. I živočichové se snaží obsadit ta nejlepší teritoria a svádějí o ně tvrdé boje. Tak jako je zcela pochopitelná snaha smečky se přestěhovat do lepšího teritoria, které je bohatší na potravu, tak přesně stejně pochopitelná je snaha jeho stávajících držitelů je hájit před vetřelci. Děje se to tak u mnoha druhů, ať už jsou to surikaty, vlci nebo hyeny, či paviáni.

Samozřejmě nejsme zvířata a je dobré, když se snažíme od svých živočišných předků odlišit, nemusí zrovna platit rčení homo homini lupus. Zapřít však své předky ze zvířecí říše nemůžeme. Vždyť naše společnost stále stojí na tom, že usilujeme o to, míti se lépe, jak se píše v heslech mnoha politických stran nejen u nás.

Strach z migrantů je pochopitelný, snoubí se v něm strach z neznámého se strachem z ohrožení toho, co jsme si vydobyli. To neznamená, že nemáme pomáhat. Nemusíme ale migranty radostně vítat a rovnou jim tu nabízet místo k životu, o které možná ani nemají zájem, protože za humny je ještě o něco lépe.

A nikdo by nám neměl brát právo bavit se o smysluplnosti pomoci a marginalizovat, nebo dokonce kriminalizovat názor, že máme přinejmenším stejně velké právo se migraci bránit a rozhodovat o tom, kdo bude žít v našem státu, jako mají migranti právo jít za lepším. To by bylo tou největší chybou, protože pak by byli všichni lidé mající obavy z migrantů zahnáni do náruče ultrapravicových populistů ohánějících se v lepším případě hesly Nic než národ a v horším rovnou útočících na všechny odlišné.