Článek
Erdoganův přístup by ale v konečném důsledku mohl mít pro Evropu pozitivní a pro současné Turecko velmi negativní dopady. Proberme si situaci postupně.
Na veřejnost pronikl již dříve zápis z jednání prezidenta Erdogana s nejvyššími unijními představiteli a státníky o řešení otázky nelegálních uprchlíků a migrantů. V něm vyhrožoval, že může kdykoliv otevřít hranice, posadit migranty do autobusů a poslat je do Řecka a Bulharska.
„A co pak s nimi budete dělat, střílet je?“ Položil bezelstně otázku hraničící s vydíráním. Odpovědí mu byla debata o tom, zdali má dostat 3 miliardy eur do roku 2018 nebo dvě až tři miliardy eur ročně. Výsledkem bylo, že už s Evropskou unií přímo nejednal. Místo sebe posílal umírněného premiéra Ahmeta Davutoglu, který vyjednal současnou dohodu Turecka a Evropské unie.
Svého premiéra, schopného jednat s Evropany, se ale Erdogan nedávno zbavil. Obával se jeho vzrůstající popularity. A nelibě nesl názory Davotugla, který prý nesouhlasil s pronásledováním novinářů a příliš ostrým kurzem v mnoha oblastech. Erdogan má sice podle turecké ústavy pouze ceremoniální roli, ale to mu nebrání shromažďovat stále větší moc. I v tom mu byl Davutoglu překážkou.
Důsledky tohoto kroku na sebe nenechaly dlouho čekat. Erdoganova prohlášení jsou stále ostřejší. Trvá na zrušení vízové povinnosti, jinak teprve se rozbíhající dohodu o vracení uprchlíků a migrantů pohřbí. Podmínkou pro bezvízový režim je však mimo jiné úprava tureckého protiteroristického zákona. To odmítl a naopak nařkl Evropskou unii, že poskytuje zázemí teroristům. Tak nazývá kurdskou menšinu ve své zemi. K uprchlíkům se prý Unie chová jako „diktatura bez slitování a spravedlnosti”. V dalším výčtu je zbytečné pokračovat.
Vše však může mít i pozitivní dopad. Evropští představitelé možná procitnou ze svého snu o idealismu a smířlivém jednání za každou cenu. Na to jim poskytla dohoda dost času. Možná příště při jednání prezidentovi Erdoganovi položí také bezelstnou otázku: „A co vy, pane prezidente? Jak jste na tom? Se sousedními zeměmi vztahy dobré nemáte, s Ruskem také ne, v NATO nesou spojenci nelibě vaše sestřelení ruského letadla a narušování vzdušného prostoru sousedů. Posledně se vaše plavidlo také pohybovalo nebezpečně blízko nizozemské lodi. Kdo vám zbývá ke spolupráci, když ne my? Pojďme se tedy dohodnout na kompromisu. Že dokážete zamezit nelegální migraci a mohl jste to udělat už dávno, jste za dobu platnosti naší dohody prokázal.“
Všechno zlé je tedy k něčemu dobré. A v nejlepším případě si členské státy Evropské unie možná uvědomí, že opravdu nejlépe se jim spolupracuje společně. Že problém jednoho je problém druhého a o výhodách to platí také. On ten nouzový mechanismus kvót se totiž ve finále může hodit všem, stejně jako evropské fondy. To je léčba šokem.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.