Při snaze o souhrnné označení středečního soudu s ruským studentem Igorem Ševcovem se do mysli vemlouvavě dostávají slova jako fraška a tragikomedie.

Jenže nemluvíme o divadelních žánrech, ale životě mladého dvacetiletého člověka. A je jedno, jestli je anarchista nebo do jaké míry vnímá většinová společnost se sympatiemi či antipatiemi jeho životní styl. Právo má platit pro všechny stejně.

Tři měsíce ve vazbě a téměř roční vyšetřování. To vše na základě pachové stopy na jedné z několika lahví. Motiv k činu pokulhává. Ministr obrany se ještě v den procesu svěřil, že se domýšlí, že šlo „o útok na politické směřování, nikoliv na ministra Stropnického.“ Jak dodal, on totiž není proruský. Jenže to Ševcov také ne.

Vždyť ještě v Rusku ho tamní bezpečnostní složky popotahovaly za demonstrace proti ruské anexi Krymu a Putinově politice.

Policie za dobu vyšetřování sestavila celou diskografii punkových kapel, které dotyčný poslouchá. Je to výkon úctyhodný. Obzvláště pro toho, kdo by se chtěl inspirovat v touze takovou hudbu poslouchat. Ale stále jen jedna pachová stopa. Důkaz nepřímý, o kterém měla pochybnosti sama žalobkyně. „Připadalo mi, že to není dostačující,“ řekla.

Rád se jako laik nechám opravit. Ale není náhodou pravda, že v případě nedostatku důkazů případ k soudu jít vůbec nemusí? Není náhodou pravda, že platí presumpce neviny? Soudkyně prohlásila, že „nebylo prokázáno, že čin dotyčný spáchal, ale ani to, že nespáchal“. Takže je nevinný, dokud mu nebude prokázán opak.

Doufejme, že si z případu Ševcova vezmou patřičná místa poučení. Doufejme, že nikdo nevyloví nějaký předmět z popelnice, na kterém bude naše pachová stopa. Za vazbu a čekání na soud to nestojí. Nestrannost práva, bezpečnostních složek a presumpce neviny jsou základ právního demokratického státu. Soud s Ševcovem se bez pořádných důkazů konat vůbec neměl.