„Jaképak pomáhat a chránit! Jako za totáče to je!“ zazněl v minulých dnech silný veřejný názor na chování policie.

Jednou to tak lidé vnímali kvůli policejnímu nadržování čínským organizovaným skupinám v Praze na úkor českých protestujících proti prezidentovi Číny. Podruhé šlo o událost na Karlovarsku, kde policie předvolala lidi, kteří na svém domovském území klidně protestovali proti prezidentovi České republiky a byli napadeni Zemanovým příznivcem.

Ve veřejném prostoru padlo mnoho hněvivých slov na adresu policie, ministra vnitra, vlády, prezidenta. Emoce jsou pochopitelné, ale ani rozbor situace neuškodí.

Základním nedorozuměním podle mě je, že lidé, kteří náročně – a správně z hlediska fungující demokracie – hodnotí jednání zmíněných lidí a orgánů, pokládají za samozřejmost, že žijeme v plně demokratické společnosti.

Jenže stejně jako každý stát bývalého sovětského bloku spíše vykazujeme znaky postkomunistického předpeklí, které jsme ještě neopustili. Navíc, povzbuzováni Ruskem, zvedají hlavu lidé a celé skupiny, které by rády z předpeklí rovnou do pekla, protože pro ně bylo, je a bude ztraceným rájem. Role gurua těchto vrstev se dobrovolně ujal prezident republiky.

Nelze proto čekat, že policii budou tvořit jedinci s vysokým stupněm chápání demokracie, natož aby měli její zásady v krvi. Jde většinově pořád o tytéž vyznavače životní filozofie co jsme si, to jsme si, která má jasnou strukturu: nahoře je pán, pod ním menší páni, ale stále páni, a dole je lid obecný, který se sice mezi sebou nějak domluví, ale jinak musí poslouchat a sloužit.

Policie tak plní příkazy pánů a literu zákona má připravenou coby krytí. Musí se uznat, že to umí. Formálně budou činy policie v řadě případů – netýká se to všech zásahů, například proti tibetským vlajkám – pravděpodobně nenapadnutelné. Ale veřejnost nepobouřila formální stránka plnění zákona. S hrůzou pozorovala, jak rádi se příslušníci policie podřizují větší síle – člověka napadá sprosté rčení o větším psovi.

Jaké je východisko? Podle mě bezprostředně jen jedno. V roli onoho psa úspěšně vystoupil prezident republiky skrz svoje Forejty a Mynáře a v policistech se vztyčil pud ochrany majestátu, nikoli lidí. Zařvat, vycenit zuby a dát najevo, že budou lítat cucky, však musí ten, kdo by měl správně držet policii pod krkem (nazývejme věci pravými jmény). Ministr vnitra, potažmo premiér.

Milan Chovanec to nakonec udělal a naznačil, že nehodlá trpět případnou policejní zvůli. Dobře. Ještě to chce vidět ty konce. A vyhozené konkrétní policisty. Pak možná veřejnost uvěří.

Na Karlovarsku nakonec bude popotahován agresivní Zemanův příznivec. Dobře. Padni komu padni. Tak to má přece pan prezident rád.