Potkávám je každý den na našem přes čtyřicet let starém sídlišti. Pomalu jdou, zpravidla sami, zpravidla do sámošky nebo z ní. Lidé v pokročilém věku, v jejichž tvářích jako by navždy zůstal smutek, nepochopení a vztek. Občas se s nimi dostávám do hovoru. Současnou dobu nepřijímají a vítají každou špatnou zprávu o ní.

Mně se pokaždé vybaví toto. Tehdy nebyli cizinci migranty, ale buď soudruhy, které vítali, i kdyby jim ani zbla nerozuměli, nebo nepřáteli, protože tak určila strana a vláda. Anebo nejdříve soudruhy a později nepřáteli. Bylo to jasné. Rámec byl dán.

Kašírovaná jednota, kterou zobrazuje ukázka z filmu, měla tisíc a jednu mezeru. Gustáv Husák, jehož 102. výročí narození včera nikdo nijak zvlášť neslavil, ale přišel na chytrý tah, když potřeboval zklidnit společnost rozjitřenou rokem 1968.

Výměnou za politickou pasivitu nabídl hmotné jistoty. Také přes aparát propagandy udržoval příjemce darů v přesvědčení, že oni jsou nejcennějším lidským kapitálem republiky. Nemělo to chybu. Menšiny postižených vývojem v roce 1968 či otevřených nepřátel režimu se obávat nemusel, neměla reálnou podporu. Až ve chvíli, kdy většina získala pocit, že západní způsob života jí může nabídnout víc hmotných statků než skomírající komunisté, se vláda KSČ začala otřásat.

Vrcholná normalizace však byla stabilní. Většina obyvatelstva (z donucení, ale bez zvláštního utrpení) respektovala status quo a snažila se jen zařídit uvnitř klece. Po listopadu 1989 měla společnost šanci na nový rovnovážný stav, který však nenastal. Hluboký rozkol, který zdánlivě vznikl až po vypuknutí migrační krize, zrál celých pětadvacet let.

Nikdo z politiků neměl za cíl vytvořit takovou formu vládnutí, která by na jedné straně zvýhodnila jeho voličstvo, ale zároveň by zajistila snesitelný život lidem, kteří nesdílejí ideje momentálně vládnoucí strany. Největším zklamáním pro většinu dnešních důchodců na sídlišti, tehdy lidí v produktivním věku, ale s rozbitými brýlemi, skrze něž předtím vnímali realitu, se stal Václav Havel s jeho „králíkárnami“ a „levnými lampami za dvacet tisíc“.

Pak už to šlo ráz na ráz. Václav Klaus štvoucí proti jedné části obyvatel, Miloš Zeman štvoucí proti jiné části jménem té první. Jiří Paroubek dštící oheň a síru na „nelidové“ elementy. Mirek Topolánek ukazující prostředníček střední třídě. Miroslav Kalousek zvýhodňující bohatší na úkor chudších. A všichni neskrývající své pohrdání opačnou stranou ulice, kde jdou po chodníku lidé, kteří jsou jim nesympatičtí.

Migranti se tak stali jen sirkou hozenou do místnosti, kde byl vzduch dávno přesycen benzínovými výpary. Můžou ale za všechno jenom politici? K tomu se vrátíme někdy později.