Článek
Po atentátech v Paříži a v San Bernardinu i pádu ruského dopravního letadla nad Sinají si velmoce uvědomily, jaká rizika přináší rozsáhlý konflikt na území Sýrie (a Iráku, byť toho se rezoluce netýká). Vážnost situace potvrzuje masivní uprchlická vlna, kdy před boji, které mají přes čtvrt miliónu obětí, utekly ze Sýrie více než čtyři milióny obyvatel. Další milióny jsou uprchlíky ve vlastní zemi, protože ztratily své domovy. Pokračování bojů zvyšuje riziko, že i oni odejdou do exilu.
Zejména shoda Ruska a USA nad textem je dobrým signálem ukazujícím, že obě země jsou navzdory všem sporům schopny při řešení klíčových otázek ustoupit a sladit svá stanoviska. Ještě podstatnější ale je, že si už uvědomují, že podmínkou stálejšího míru je vyřešit předem sporné otázky a stanovit politické uspořádání. Irák a Libye ukázaly, že se nelze spoléhat na samoregulační demokratické mechanismy v zemích, které nemají demokratické tradice a jsou rozdělené národnostně a nábožensky mezi kmeny a klany. Jejich sektářsky a etnicky motivované střety dokážou zemi rozvrátit a z následného chaosu těží radikální skupiny.
Ovšem počítat s brzkým klidem v oblasti by bylo liché. Rezoluce se o to ani nepokouší, snaží se pouze vyřešit konflikt mezi syrskou vládou a opozicí, aby se mohly síly soustředit na primárního nepřítele - teroristy z Islámského státu a dalších džihádistických skupin. Ani to však nepůjde rychle a možná nepůjde dodržet ani itinerář, který počítá s tím, že by jednání mezi vládou a umírněnými vzbouřeneckými skupinami měla začít na počátku ledna. Do půl roku by se měla ustavit přechodná vláda. Do osmnácti měsíců by se měly uskutečnit svobodné volby pod dohledem OSN. Tomu musí ještě předcházet přijetí nové ústavy.
Situace v Sýrii je velmi složitá, problémem je už jen vybrat, které vzbouřenecké skupiny se budou moci zapojit do jednání a které ne, protože mají moc blízko k teroristům. Každá ze skupin navíc sleduje své vlastní zájmy a klidně bude prodlužovat boje s cílem dosáhnout svého. I v Koreji, kde proti sobě bojovaly celkem jasně definované skupiny, trvalo dva roky, než se podařilo podepsat příměří. Američané mezitím museli nejen bombardovat severokorejsko-čínské síly, ale současně tlačit na jihokorejského prezidenta, aby si nekladl nereálné požadavky.
Dobrým znamením je, že ruský prezident Vladimir Putin dal najevo, že nebude plně hájit syrského prezidenta Bašára Asada. Ještě před schválením rezoluce řekl: „Z naší strany je to celkově přijatelný návrh a myslím, že by mohl uspokojit syrskou vládu, i když některé detaily by se jí nemusely líbit. Ústupky ale musí činit obě strany.“
Ustoupit však budou muset vzbouřenci, kteří podmiňovali zahájení jednání okamžitým odchodem syrského prezidenta, i další země, sledující v Sýrii své partikulární zájmy. Platí to o Íránu, jenž bude muset ze Sýrie stáhnout své jednotky a poradce, kteří drží u moci Asada, i o Saúdské Arábii a Kataru podporujících různé, často sporné bojůvky. A zejména to platí o Turecku, které si bude muset uvědomit, že příští vláda nemůže být čistě sunnitská, vedená syrským Muslimským bratrstvem, ale adekvátní prostor budou muset dostat i šíité a Kurdové.
Opět se zde střetnou dvě základní, leč často protichůdné zásady OSN, jimiž jsou nedotknutelnost hranic a právo národů na sebeurčení. Otázkou je, nakolik lze udržet Sýrii jednotnou ve stávajících hranicích, jak požadoval například britský ministr Philip Hammond. Kurdové, kteří se osvědčili v bojích s Islámským státem, totiž budou usilovat o samostatnost, ačkoli není jasné, zda i na území Sýrie. Kurdové jsou největším národem bez svého státu a již sèvreská dohoda uzavřená po první světové válce opatrně naznačovala ustavení autonomního Kurdistánu s jeho možnou budoucí samostatností.
Turecko, využívající své pozice vojensky druhého nejsilnějšího státu NATO, se však samostatného Kurdistánu bojí jako čert kříže, takže bude podnikat všechny možné kroky, aby zabránilo jeho vzniku. Ankara se obává, že by to mohlo povzbudit separatistické tendence tureckých Kurdů. Turecko už nyní bombarduje hlavně bojovníky Kurdské strany pracujících, a ne Islámský stát.
Pokud se ale nenastolí fungující řešení, hrozí recidiva konfliktu v oblasti, jak ji známe z Palestiny.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.