V Evropě (nepočítáme-li Turecko) žije podle různých údajů mezi 45 milióny až 50 milióny muslimů, ale podstatnou část z tohoto čísla tvoří muslimové v zemích, kde jsou součástí populace už po mnoho staletí, nejvíce v Rusku (možná až okolo 15 miliónů). V EU čítají muslimové přibližně pět procent obyvatel a ani velmi liberální odhady nepředpokládají, že tento podíl bude v roce 2030 vyšší než 10 procent.

Ani v USA není počet muslimů úplně zanedbatelný. Odhaduje se na dva až sedm miliónů, tedy až na dvě procenta celkové populace. Přesto jsme nebyli ani těsně po 11. září 2001, a nejsme ani nyní, svědky antiislámské hysterie, kterou nyní vidíme leckde v Evropě.

Už samotná skutečnost, že v USA dokonce ani neexistují přesnější údaje o počtu lidí vyznávajících islám, o něčem svědčí. Muslimové prostě nepředstavují větší problém.

Vědí, že kdo chce v USA žít a stát se v občanském smyslu Američanem, musí se podřídit americkým zákonům a ve veřejném konání přijmout americké „občanské náboženství“, což je soubor hodnot vyztužujících americkou demokracii.

V USA by radikálové nepochodili

Už pouhé diskuse o tom, že muslimští přistěhovalci by snad mohli nerespektovat americké zákony a zavádět jakýsi vlastní paralelní právní systém, by byly v USA shledány absurdními. Stejně tak by nepochodili radikální islámští duchovní, pokud by chtěli hlásat nenávist, kterou slyšíme z některých mešit ve Francii nebo Velké Británii.

Americký tavicí kotel nemá jen kladné stránky, ale pravda je, že americká společnost je k přistěhovalcům bez rozdílu kultur a náboženství většinově vstřícná a je nastavena tak, že imigrantům pomáhá, aby se co nejrychleji stali Američany. Platí to i opačně: pokud chtějí imigranti v USA uspět, je i v jejich zájmu nechat se v americkém tavicím kotli přetavit v Američany, přičemž si mohou být jistí, že je nikdo nebude nutit, aby se vzdali svého náboženství nebo kulturních návyků.

I v USA se samozřejmě lze setkat s nejrůznějšími předsudky, zejména ve vztahu k hispánským přistěhovalcům, kteří – i kvůli svým velkým počtům – se integrují pomaleji a často vytvářejí ghetta ne nepodobná těm, která muslimští přistěhovalci tvoří na okrajích velkých západoevropských měst.

Přesto ale USA, které mají o 200 miliónů obyvatel méně než EU, dokážou každý rok bez větších problémů přijímat více než milión legálních přistěhovalců. A pravidelně také legalizují chtě nechtě i milióny těch nelegálních. V současnosti je podle oficiálních odhadů těchto přistěhovalců v USA okolo 11 miliónů, podle neoficiálních až 20 miliónů.

V současné prezidentské kampani se sice někteří republikánští kandidáti snaží udělat z této skutečnosti zásadní téma, ale neuspějí. Mnozí Američané by sice rádi sjednali v přistěhovalecké politice větší pořádek a omezili obrovský příliv nelegálních imigrantů, ale podstatné je, že Amerika si celkově věří. Je prostě mnohem pevněji než Evropa zakotvena v jasných hodnotách, a je si tudíž jistá, že ani milióny imigrantů, ať už jsou odkudkoliv, ji nerozleptají.

Evropa si tím evidentně jistá není. Bojí se především sama sebe. Půlmiliardová entita, která panikaří, tak jak se to děje, kvůli pětiprocentní náboženské menšině ve svých řadách s tím, že by se kvůli migrační vlně a demografickému vývoji mohla během půlstoletí ještě o pár procent rozrůst, vzbuzuje při pohledu z USA jen trpný údiv.

Úměra mezi vírou ve vlastní hodnoty a schopností tolerovat třeba i velké počty přistěhovalců se přitom nabízí nejen ve srovnání USA s Evropou, ale i v samotné Evropě. Některé země si věří více než jiné.

Podle průzkumů je bohužel tváří v tvář uprchlické vlně a islámu nejvystrašenějším národem v Evropě Česko. Úsudek o tom, co to vypovídá o síle naší evropské a národní identity i demokratických hodnot, jakož i o důvěře v sebe sama, si každý může ve světle výše popsaného srovnání mezi USA a Evropou udělat sám.