Ze zemí visegrádské čtyřky zbývá jen Česko, které zatím nebude řídit vláda jedné strany. To bylo klíčové heslo listopadu 1989: Pryč s vládou jedné strany! Po Maďarsku a Slovensku ke společnostem, jež tuto vládu po čtvrtstoletí dobrovolně vrátily, přibylo Polsko, které odevzdalo zemi straně Právo a spravedlnost.

Politolog Aleksander Smolar napsal v listu Gazeta Wyborcza: „Bát se Práva a spravedlnosti? Ano, měli bychom se bát. Jejich projekt státu je neliberální, chce nás izolovat od Evropy. Je ale nutné mít na zřeteli, že tuto stranu podpořila půlka Polska. Je tu civilizační konflikt. Půlka Polska se dosud cítila vyděděná, pociťovala transformaci jako cizí. A teď má právo na Polsko. Ti hůře vzdělaní, obyvatelé malých měst a venkova. Zaplatili velkou cenu za transformaci – chudší, konzervativní Poláci z ní neměli užitek.“

Německá média při analýze výsledků polských voleb varují před další zemí zachvácenou orbánismem: možné odmítnutí parlamentarismu, zrušení nezávislosti soudů, zestátnění médií. Handelsblatt zároveň poznamenává, že z hospodářského růstu, kterým Polsko procházelo v posledních letech, nemělo mnoho Poláků nic.

Paweł Wroński v listu Gazeta Wyborcza upozorňuje, že strana, která vyhrála volby, všechno podřídila politice a získání moci. Ekonomické a společenské programy má zpravidla pouze jako sliby. Že bude líp. To my přece známe.

Ráno mi dorazil mail, který by nenávistí k nositelům jiných názorů nevybočoval ze stovek podobných sdělení. Nové byly dva body. Pisatel, který uvedl své plné jméno, se označil za „prostého člověka, inženýra z Hané“. A jeho zášť byla národovecky zabarvena.

Po únoru 1948 věděla nová moc, co dělá, když důsledně likvidovala zbytky předchozího zřízení včetně lidí, kteří z něj pocházeli a nechtěli se jeho principů vzdát. Kombinace „fyzické zničení + emigrace + zatlačování zbylých nesouhlasících do kouta“ zapůsobila velmi účinně. Po listopadu 1989 nemohl nový režim odpovědět stejnými zbraněmi. Demokracie je založena na pestrosti názorů. Obrovské množství lidí, jejichž kořeny pevně tkvěly v minulém zřízení, tak zůstalo netknuto a jen s odporem mlčelo.

Do času. Nabírali negativní energii jak z domnělé, tak i ze skutečné arogance těch, kteří byli u moci. Havlovy králíkárny a obyčejná lampa za 20 tisíc přibližovaly dnešní stav stejně jako Topolánkovo a Kalouskovo osekávání ideově cizích vrstev doprovázené pohrdavými komentáři.

Dnes mají nabito. Na výběr jsou varianty autoritářství: vzor Zeman, nebo vzor Babiš. Navíc je tu cizí mocnost, která tento trend ve vlastním zájmu podporuje. Až budou všichni nositelé jiných názorů vytlačeni, může to jednou vypadat takto.

Národ by pak samozřejmě jen vzkvétal.