Podle některých komentátorů by ale naše politické strany spáchaly politickou sebevraždu, pokud by následovaly příkladu svých europarlamentních frakcí, protože jejich voliči mají vůči uprchlíkům a kvótám o poznání odmítavější názory než západ EU. A úkolem politických stran prý není voliče vychovávat, ale reprezentovat jejich mínění.

Výše zmíněné dilema nastoluje řadu zajímavých otázek o povaze českých politických stran a jejich vztahu k tradičním politickým ideologiím. Velké politické strany v západní Evropě se drží svých tradičních hodnot i navzdory tlaku, pod který se v uprchlické krizi dostávají. V podstatě říkají, že dlouhodobě reprezentují ty a ty hodnoty, a z těch nemíní radikálně ustupovat. Krize pomine, hodnoty zůstanou.

Sociálnědemokratický starosta Vídně Michael Häupl kupříkladu pronesl i navzdory rostoucí podpoře nacionalistických Svobodných před volbami ve Vídni tuto výzvu k voličům: „Rozhodněte se, zda budete hlasovat pro nenávist, odpor a utlačování chudých, nebo pro charakter, integritu a lidskost. To je naše alternativa.“ Svobodní ve volbách sice posílili, ale sociální demokracie nakonec vyhrála.

Odpověď na otázku, proč může říct něco takového Häupl, a nikoliv třeba u nás Bohuslav Sobotka, Andrej Babiš nebo Pavel Bělobrádek, zní, že Häupl ví, že jeho sociálnědemokratická strana má pevné jádro skutečných sociálnědemokratických voličů. „Skutečných“ proto, že se identifikují se sociáldemokratismem jako se souborem hodnot, k nimž v kontextu moderní levice patří vedle sociální rovnosti také solidarita s menšinami, otevřenost a tolerance.

Strach z vnějšího světa

Naše politické strany nemají podle jasných hodnot organizována dokonce ani svá tvrdá voličská jádra. Na rozdíl od těch západních se po roce 1989 profilovaly převážně na postojích vůči postkomunistické transformaci, včetně privatizace, a postojích ke komunistické minulosti. A v tomto smyslu jsou všechny dodnes především „postkomunistické“– nikoli sociálnědemokratické, liberální nebo křesťanskodemokratické v tradičním smyslu těchto ideologií. Stačí jedna větší krize, aby se to jasně ukázalo.

Mají ale všechny, stejně jako většinově jejich voliči, něco společného: je to jakýsi strach z vnějšího světa, který se projevuje ve větší či menší míře odporu vůči organizacím, jako je EU nebo NATO, anebo alespoň ve snaze tyto „cizí“ organizace ošulit v náš prospěch.

Svět nám nerozumí, proto je lepší zařídit se podle svého.

Když je pocit krize opravdu silný, tento defenzivní postoj vůči vnějšímu světu najednou pojí i strany, které si během ekonomické transformace nemohly přijít na jméno, a společně se z nich opět stává jakási stará dobrá Národní fronta. Ideový étos této fronty je v podstatě „národně socialistický“, přičemž se k němu hlásí i strany, které z údajně pravicových pozic budovaly kapitalismus.

Možná nejlogičtějším řešením výše zmíněného dilematu českých stran by tedy bylo, kdyby přestaly předstírat, že ideově patří k evropským socialistům, liberálům nebo lidovcům. Nemají s nimi mnoho společného ani ony, ani jejich voliči. I naše země jako celek, ukazuje se, má mnohem méně společného se Západem, než mnoho z nás před čvrtstoletím věřilo.