Evropská unie za smrt běženců nemůže. Vinni jsou bezohlední převaděči lidí, kteří bezostyšně vydělávají na utrpení a touze lidí po lepším životě se stejnou bezohledností, jako různí afričtí vůdci bohatli za válek v Libérii a Sierra Leone na krvavých diamantech.

Po zemích schengenského prostoru však migranty převážejí pašeráci jen kvůli absurdní legislativě EU. Ta říká, že žadatel o azyl zůstane v té zemi, kde o něj požádá. Všichni se proto snaží dostat do vysněných zemí Německa, Švédska a Británie. Tisíce se jich tlačí v táborech okolo Calais a dalších přístavů, odkud se mohou v kamiónech dostat do Spojeného království. Další se zase pokoušejí dostat z Řecka přes Makedonii, Srbsko a Maďarsko dál do Německa nebo alespoň Rakouska.

Řešení by bylo přitom tak snadné – stačilo by, aby si museli podat žádost o azyl v první zemi EU, do které přijedou, popřípadě v první zemi schengenského prostoru, a úřady by je promptně s eskortou poslaly do nejbližšího volného uprchlického tábora. Ty by byly v každé zemi, přičemž kapacita by byla dána rozlohou a počtem obyvatel toho kterého státu. Nelze chtít, aby jich v malém Rakousku bylo tolik co v Německu nebo Polsku.

V táborech by se rozhodlo, zda je jejich nárok na azyl oprávněný, a pokud ne, tak alou domů. Jestliže by se jednalo skutečně o válečné uprchlíky, rozhodlo by se také, do jaké země půjdou. Do té, kde jsou ještě volné kapacity. Mělo by to ještě jeden efekt – snížil by se příval uprchlíků, protože ti by záhy zjistili, že jen menšina se jich dostane do vysněného Německa, neboť se stejnou pravděpodobností mohou skončit v Polsku, kde budou brát mnohem menší podporu, protože je tam levněji. Samozřejmě by mohli přejet do Německa, pohyb v rámci schengenského prostoru je neomezený od chvíle, kdy mohou volně opustit uprchlický tábor, ale podporu by dostávali v Polsku ve zlotých. I resocializační programy by měli v Polsku, přičemž by se zřejmě učili polsky.

To by ovšem Evropská unie musela efektivně fungovat, a ne se snažit ve složitých kličkách Lisabonské smlouvy marně vyvážit všechny zájmy. Kdo by měl zájem se připojit k schengenskému prostoru, musel by se podílet na ochraně jeho vnějších hranic, ne si mnout ruce jako Praha, že nás se to netýká, protože žádné vnější hranice nemáme. A v případě uprchlické krize by každá země musela také přijmout adekvátní počet uprchlíků vzhledem k rozloze a počtu obyvatel. A ne se handrkovat o kvóty z celkového čísla 40 000, které ve chvíli, kdy do EU dorazilo už 300 000 uprchlíků, působí směšně.

EU, na kterou v této otázce tlačí i OSN, nyní má možnost prokázat svůj význam a potvrdit svůj mnohdy zpochybňovaný smysl. Stačí, aby rychle přišla s efektivním řešením uprchlické krize a prosadila je, i když se mnohým nebude líbit. To by však Unie musela mít vyřešené své vlastní dilema, zda je jakýmsi superstátem, nebo jen organizací 28 svrchovaných zemí, kdy má každá jiné zájmy. Doposud se to nepodařilo. V eurozóně sice platí jedna společná měna, už ale není síla k prosazení toho, aby všechny země dodržovaly základní rozpočtová kritéria a tuto měnu neoslabovaly. A místo podstatných záležitostí řeší Brusel banality v podobě správných názvů potravin, kdy rozhodne, že rum nesmí být z tresti a máslo musí mít 80 procent mléčného tuku. A i to trvalo roky.

Těžko pak proto čekat rychlé rozhodnutí a jeho prosazení v tak ožehavé otázce, jako je uprchlická krize, takže evropskými silnicemi budou dále jezdit dodávky a náklaďáky přecpané přidušenými a dehydrovanými uprchlíky, které je v tom lepším případě nutné hospitalizovat. Nebo budou migranti polehávat před nádražími ve snaze dostat se do vlaků do Německa, jako je tomu v Budapešti.