Zaslouží si debatu mezi svými odpůrci i podporovateli o jeho přínosu v oblasti myšlenkovém i politickém. Středobodem jeho zájmu byla mimo jiné angažovanost celé společnosti ve veřejném životě. „V demokracii je to složité. Je třeba, aby se v ní angažovali všichni,“ říkával. Ano, je to pravda, hrozbu nezájmu o veřejný život a politiku pojmenoval již řecký filozof Platón: „Cena za apatii vůči politice je to, že vám vládnou zlí lidé,“ řekl.

Václav Havel se také stavěl proti mafiánskému divokému kapitalismu bez přívlastků a bez svědomí. Alespoň tak se to zdálo v jeho legendárním a nadčasovém novoročním projevu v roce 1990. Prohlásil, že „naše země nevzkvétá“, a představil vizi nové společnosti. Snil „o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Lidských, ekonomických, ekologických, sociálních i politických.“

V roce 1997 kritizoval v projevu k oběma komorám Parlamentu České republiky dosavadní transformaci a některé její aspekty. Tázal se, mimo jiné, zdali „jsme museli za rychlost své privatizace skutečně zaplatit nakradenými miliardami, nebo spíš desítkami miliard“?

Jeho působení poznamenaly také události vnímané řadou lidí kriticky. Ať už se jedná o rozsáhlou amnestii, udílení milostí, nebo tu hlavní – schvalování bombardování v bývalé Jugoslávii. Ve vztahu k této události použil v rozhovoru pro francouzský Le Monde následující větu:  „Nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: To, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu,". Spojil tedy pojmy humanitární a bombardování, což od humanisty asi málokdo čekal.

Tyto a další výroky zmíněné výše stojí za zamyšlení a debatu. Seriózní. Je tedy zajímavé sledovat, co nadace nesoucí jeho jméno provádí s jeho odkazem. Jeví se jako obskurní, že se z něj snaží udělat celebritu i ve finančním slova smyslu. Nadace Dagmar a Václav Havlových Vize 97 vznesla k českému státu nároky (později stažené) za zaplacení při pojmenování ulic a náměstí Havlovým jménem, nyní žádá poplatek 30 tisíc korun za lavičky Václava Havla. V neposlední řadě zpoplatnila také virtuální prohlídku Havlovy pracovny osmdesáti korunami.

Je to mírně úsměvné. Spíše než o jistým způsobem voyerskou nabídku prohlédnout poličky s knihami, stoly a další inventář by mělo přece jít o důraz na myšlenky v nich obsažené a odkaz samotného prezidenta. Václav Havel je také dostatečné známý, aby se našlo dost dárců pro podporu činnosti jeho nadace – veřejných i soukromých. Takže o co jde?

Václav Havel chtěl „vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí.“ Leda že by k tomu nedošlo a místo pravdy a lásky by vyhrály peníze, lidově řečeno prachy. Pokud je to tak a lze si nyní pravdu, lásku a další lidské hodnoty koupit za peníze, případně na nich peníze vydělat, pak naše společnost opravdu nevzkvétá.