Ten sen má vůni Orientu. Romantickou představu dobrodružství v exotických zemích a z nich proudícího pohádkového bohatství. Tak si kolonie představujeme. Obraz zbudovaný samotnými koloniálními mocnostmi. Jenže ten obraz má k realitě daleko.

Jan Ludvík reaguje na komentář Václava Vlka Návrat ke koloniální politice

Místo snu byla spíše plná nemocí, neustálých střetů s přírodou a nespokojeným místním obyvatelstvem a opatřená cenovkou, kterou dnes nebudeme akceptovat. Představa o tom, jak evropské země bohatly na koloniích, zakořeněná v nás Leninem a jeho následovníky, byla často od skutečnosti vzdálená přinejmenším na míle. Ne že by tedy na koloniích nezbohatla řada jednotlivců. Ale mocnosti málokdy. Ty musely většinou platit nemalou cenu oné koloniální správy, po které Václav Vlk volá.

Po druhé světové válce se tato cena stala neúnosnou. Evropa zchudla. A obyvatelstvo kolonií hnané onou naivní touhou po sebeurčení a vyzbrojené moderními zbraněmi zahájilo rebelie, které se nedařilo dlouhodobě potlačit. A nezdá se, že by dnes západní armády byly vítány o moc víc. Zkušenosti z intervencí posledních let nedávají mnoho důvodů k optimismu.

Afghánistán a Irák jsou jen dva ilustrativní příklady. Neustálý boj o kontrolu území s neviditelnými povstalci. A možné cesty k vítězství v tomto boji? Dlouhá a neskutečně drahá snaha o získávání srdcí a myslí s nejistým výsledkem. Nebo vláda tvrdé ruky. Koncentrační tábory, vynález britské koloniální správy. Masové zatýkání, mučení a mizení odpůrců. Vyzkoušeno mimochodem s velkým krátkodobým úspěchem a mizernými dlouhodobými důsledky třeba Francouzi v Alžíru. Dvě řešení zaplacená buď krví a penězi interventa, nebo potoky krve místních obyvatel.

Vojenské intervence mají jako krajní řešení svoje nezpochybnitelné místo mezi nástroji politiky státu. Za určitých podmínek mohou být vhodné, výhodné, nebo prostě nutné i při řešení problému migrace. Nicméně tak, jak navrhuje Václav Vlk, problém nevyřeší.