Článek
Většina těch, kdo takto argumentují, má také jasno o principiálním viníkovi. Jsou jím, jako téměř v případě všech větších krizí v posledních desetiletích, Spojené státy. To ony provedly invazi do Iráku, to ony vojensky přispěly ke svržení Muammara Kaddáfího. Ať uprchlickou kalamitu v Evropě nyní řeší ony!
Možná by ale neuškodilo podívat se na příčiny uprchlické krize hlouběji, jinak jen těžko budeme hledat řešení do budoucna.
Vojenské intervence západních zemí pod vedením USA nepochybně k současné krizi přispěly. Argument, že diktátorské režimy, jako byl ten Kaddáfího v Libyi nebo Husajnův Iráku, jsme měli raději nechat na pokoji, zní zdánlivě rozumně ve světle toho, co se následně dělo.
Je ovšem třeba si položit též otázku, zda problémy, které vyvřely na povrch po západních invazích, byly těmito invazemi primárně způsobeny, anebo už v těchto zemích existovaly a v nějakém okamžiku by tak jako tak explodovaly v podobě občanských nebo sektářských válek ještě horších než současné násilí.
Lze se též provokativně zeptat, zda Západ pod vedením USA naopak částečně nezavinil současnou kalamitní situaci spíše tím, že byl málo důsledný. Jinými slovy: když už se západní země angažovaly ve svržení režimů, jako byl ten libyjský, neměly tak učinit pořádně? Tedy s pomocí plné okupace a snahy vytvořit pak fungující instituce?
Kritici namítnou, že jistě ne. Vždyť se stačí podívat na Irák. Jenže i v případě Iráku bychom mohli argumentovat, že nestabilní situace tam nebyla důsledkem americké invaze, ale nedůslednosti po dobytí země. Tedy nejen neochoty investovat masivně do zlepšení ekonomických podmínek v dobyté zemi a zavedení skutečné funkční správy, ale také neochoty bojovat důsledně s teroristickými hnutími, která přes propustné hranice do Iráku volně pronikala.
V Sýrii, jak známo, nakonec USA a západní spojenci invazi proti diktátorskému režimu pod ruským tlakem „odpískali“. Nabízí se otázka, zda by dnes existoval Islámský stát, kdyby Západ Sýrii okupoval a Barack Obama předčasně neodvolal americké jednotky z Iráku.
Jsou ale i další důvody pro uprchlickou kalamitu. Kupříkladu ten, že Rada bezpečnosti OSN nedokáže v podstatě nic rozhodnout, protože Čína a Rusko jakékoli silnější akce opakovaně vetují, aniž by ale nabídly nějaké řešení. Za současnou situaci v Sýrii tak nesou odpovědnost i ony.
Jakub Patočka v Deníku Referendum ve vynikající analýze příčin současné uprchlické kalamity také upozorňuje na devastující účinky neoliberálních praktik západních zemí a jimi ovládaných organizací, jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond.
Což nás přivádí zpět k Čechům. Ne, na vojenských intervencích jsme se nepodíleli, (i když naše vlády proti nim také nijak hlasitě neprotestovaly), jenže uprchlická kalamita se netýká zdaleka jen lidí ze zemí rozvrácených invazemi a občanskými válkami (v nichž Západ, jako v Libyi či Iráku, zasáhl anebo, jako v Sýrii, nezasáhl), ale i mnoha lidí prchajících před otřesnými podmínkami ze zemí, kde se Západ nijak vojensky neangažoval.
Pravda, těmto uprchlíkům se nyní daří dostávat do Evropy přes rozvrácenou Libyi snadněji, než když jich většinu pochytaly represivní orgány dobře fungující diktatury Kaddáfího. Podstatou problému jsou ale děsivé životní podmínky v řadě afrických a blízkovýchodních zemí.
Pokud Západ, včetně ČR, k těmto problémům výrazně přispěl, je to zejména zásluhou malé angažovanosti při řešení sociálních a ekonomických problémů těchto zemí. Dovolujeme také, aby stovky miliard, které by mohly posloužit nejen k oddlužení evropských zemí, ale také jako pomoc těm rozvojovým, mizely v daňových rájích a byly prošustrovány i mnoha jinými způsoby.
I my, Češi, se navíc přímo podílíme na některých politikách EU, které mají za následek prohlubování chudoby v Africe. Příkladem budiž společná zemědělská politika, s jejíž pomocí EU dotuje svoje zemědělce a uzavírá svoje trhy před volným obchodem s africkými zeměmi, kde je možné sklízet i třikrát za rok. Raději ničíme tisíce tun potravin, než abychom od této zhoubné politiky ustoupili a – i s pomocí našeho know-how – umožnili pěstování a následné importy levných (neboť snadněji vypěstovaných) potravin z Afriky do Evropy, což by mohlo výrazně zlepšit ekonomickou situaci afrických zemí, jakkoli by to dočasně ublížilo početně nevelké skupině evropských farmářů.
Tvrzení, že my Češi za uprchlickou vlnu nemůžeme, tedy ne zcela obstojí. Přispíváme k ní svým životním stylem, tolerancí k neoliberálnímu řádění neviditelné ruky trhu v globálním měřítku a účastí na některých kontraproduktivních politikách EU, NATO, MMF, Světové banky i mnoha dalších mezinárodních organizací. Jejich politika je totiž v současnosti nastavena tak, že se rozdíly mezi chudými národy Jihu a bohatými národy Severu spíše zvětšují, než zmenšují.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).