Událostí dne se pro mě stalo vystoupení prezidenta Polska Bronisława Komorowského v ukrajinské Nejvyšší radě. Byla to samozřejmě politika. Tedy to, co jsme si zvykli chápat jako její hlavní a snad jedinou náplň. Projev bezpochyby měl pragmatický nádech a prezident zcela jistě při něm nezapomněl na zájmy své země.

Bylo to přesto jiné, než jsme u nás zvyklí. Tu jinakost tvořily dvě rozhodující komponenty: osobnost řečníka a jeho způsob, jak mluvit k lidem. Omlouvám se čtenářům, že zde píši takové banality. Jenže je nutné jejich význam připomínat, když se u nás těchto darů v politice nedočkáme, jak je rok dlouhý.

Komorowski přijel do Kyjeva s nezpochybnitelným stanoviskem. Ukrajina je ohrožena ruským agresorem a vlastními ekonomickými a společenskými problémy. Agresora je třeba zastavit, společnost reformovat. U obou úkolů bude Kyjevu pomáhat Varšava: „Polsko podává ruku Ukrajině! Polsko dělá a udělá všechno pro to, aby Ukrajině podaly ruku jiné státy a národy svobodného světa Západu!“

Polský prezident se nevyhýbal tragickým, krvavým epizodám v dlouhém historickém soužití Poláků a Ukrajinců. Ale zároveň zdůraznil společné kořeny a někdejší život v silném společném státě: „Pamatujme tedy, že kdykoli Poláci a Ukrajinci stanuli proti sobě, využil toho vždy někdo třetí; ten, který číhal na naši nezávislost a na naši svobodu.“

Toto byly věci mezi dvěma národy a dvěma státy. Pak ale polský prezident pronesl slova, která platí pro celý náš zeměpisný prostor: „Dnes, kdy synové Ukrajiny hynou na východě země při obraně své nezávislosti, brání také Evropu. Brání ji před návratem imperiálního myšlení, před řešeními, která ohrožují svobodu všech Evropanů... Svět Západu musí pochopit, že bude v bezpečí pouze v případě, že bezpečná bude Ukrajina!“

Zazněla další klíčová věta: „Zkušenost, bolestná zkušenost naší části světa nabádá zanechat hledání neexistující 'třetí cesty' mezi světem Východu a Západu.“ Polský prezident Bronisław Komorowski se zkrátka v Kyjevě projevil jako evropský státník.

Ani se mi nechce psát větu, která se ale nabízí tak naléhavě, že ji opomenout nelze. Porovnání se severními sousedy se nevyhneme. Koho máme v čele státu my? Možná když to není státník evropský, protože takto nikdy nepromluvil, pak jde aspoň o státníka národního? Jenže národ záměrně rozděluje.

Je to vůbec státník, tedy osobnost přesahující nutný pragmatismus? Anebo pouze politik? Jenže demokratický politik hájí, jak nejlépe umí, zájmy své strany. Inscenace Proti všem v divadle jednoho herce, to už není ani politika.

Samé otázky. A to jsme ještě nechali být východní sousedy a jejich hlavu státu.