Musím se trochu pousmát výroku „experta na střelectví“, který se zřejmě z toho titulu cítí být i expertem v psychologii: „Ty psychotesty jsou absolutní nesmysl. Když je absolvujete, tak jejich účinnost je tak týden. („Plošné psychotesty držitelů zbraní zřejmě nemají šanci“, Právo 7. 3.).

Ale na druhé straně je fakt, že možnosti psychologie při posuzování duševních předpokladů nositelů zbraní nelze přeceňovat. Střílet nemusejí jen „blázni“, k nimž jsme podle pana prezidenta Zemana příliš benevolentní. Chodí mezi námi například spousta lidí, kteří jsou „jen“ zvýšeně úzkostní. Hladinu úzkosti u leckoho navíc zvyšuje současná neklidná doba. A nezvládnutá úzkost a agrese jdou často ruku v ruce.

Třeba mezi dětmi patří k nejtěžším agresorům strašpytlové, kteří vidí nebezpečí a ohrožení za každým rohem. O nezralých dospělých to platí také. Dejte někomu takovému do rukou zbraň a neštěstí je hotovo. Navíc o zbrojní průkaz spíše než nebojsa usiluje právě ten, kdo se bojí.

Právo na zbrojní průkaz má u nás každý, u koho se nenajdou dostatečně závažné důvody proti. Chceme-li alespoň snížit pravděpodobnost tragédií, jejichž počet u nás v poslední době evidentně roste (některé pouze nevzbudily takovou pozornost, protože oběť byla třeba „jen“ jedna), měl by se také snížit stupeň promořenosti českých domácností zbraněmi. Podle některých statistik má být mezi lidmi jen těch registrovaných na tři čtvrtě miliónu. Pokud je to pravda, pak si o další maléry doslova říkáme.

Zbrojní lobby samozřejmě bude opakovat omleté fráze, že zbraň za to nemůže, že přece Švýcaři (my nejsme a nebudeme Švýcaři!), že když se lidi ke zbraním nedostanou legálně, tak to udělají pokoutně atd. Někteří jistě ano, ale to opravdu jen ti hodně umanutí, na které stejně neplatí nikdo a nic, a jimiž tedy nelze argumentovat. O tragédii někdy rozhoduje i to, jestli si pistolník musí střelnou zbraň nejdřív někde opatřit, nebo jestli pro ni v náhlém hnutí mysli prostě sáhne do skříně.

Jestli ozbrojenec dokáže hladce proklouznout případnou kontrolou, protože jí strčí před nos zbrojní průkaz, nebo jestli okamžitě vzbudí podezření tím, že ho nemá. S poklesem množství zbraní poklesne i pravděpodobnost tragédií podobných té uherskobrodské či zlínské, i když stoprocentně jim jistě zabránit nelze.

Sice nepřímo a rozhodně ne hned, ale o to účinněji by pomohlo i zlepšení atmosféry ve společnosti. Větší občanská angažovanost ve věcech veřejných místo epidemického šíření pocitů beznaděje, pesimismu, místo přesvědčení, že všechno je špatně a bude ještě horší, místo sugerování, že jedinec nic nezmůže a že je proti všudypřítomnému zlu absolutně bezmocný. Tohle společenské dusno je totiž pro „šílené střelce“  živnou půdou.

Bohužel, beznaděj a pocity, že jedině hrubá síla pomůže při řešení společenských problémů, šíří někdy v dobré víře i odborníci na bezpečnost. Jako člen komise prevence kriminality jsem se svého času pokoušel přesvědčit kolegy, že manželským konfliktům je třeba pokud možno předcházet, a nečekat, až k nim dojde. Že efektivní jsou proto kurzy komunikačních dovedností a nenásilných strategií řešení sporů. Marně. Vybrán byl kurz zaměřený čistě jen na fyzickou sebeobranu v rodině...