Článek
Ústava dává prezidentovi právo vybírat členy bankovní rady, včetně guvernéra ČNB, bez souhlasu jakékoliv jiné instituce. Nejspíš je to chyba, protože málokde má hlava státu takovou výjimečnou pravomoc, ale není to chyba Zemana, nýbrž tvůrců ústavy. A také současných parlamentních politiků, kteří mají možnost jmenování členů bankovní rady upravit tak, aby kupříkladu odpovídalo proceduře jmenování ústavních soudců, kde prezident kandidáty navrhuje a Senát schvaluje.
Do doby, než se tak případně stane, je kritika Zemana za jeho výroky na adresu ČNB i jeho naznačování toho, koho v bankovní radě chce či nechce, poměrně licoměrná. Naše ústava tím, že svěřuje do rukou prezidenta rozhodování o složení bankovní rady, totiž de facto činí z prezidenta jednoho z aktérů monetární politiky.
Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že prezident by se měl či mohl dobrovolně omezovat ve svých výrocích na adresu měnové politiky – a to právě proto, že má značné slovo ve výběru lidí, kteří jsou za měnovou politiku odpovědní. Jenže ústava ani žádný další zákon prezidentovi zdrženlivost nepředepisují. A neexistují ani jakési nepsané zvyklosti.
Víme, že když se Zemanova vláda kdysi pokusila omezit právo prezidenta Havla jmenovat guvernéra ČNB podle jeho uvážení, ten se obrátil k Ústavnímu soudu a vyhrál. Víme také, že prezident Klaus se nikdy neskrýval svým odporem k euru a do bankovní rady najmenoval výrazné euroskeptiky. Proč tedy nyní otloukat Zemanovi o hlavu, že coby proevropský politik, přesvědčený o užitečnosti i politické symbolice společné evropské měny, chce najmenovat do bankovní rady lidi, kteří budou pro zavedení eura?
Někdo může namítnout, že by Zeman neměl své záměry veřejně předem vyhlašovat nebo že by měl využít svého práva mlčet v otázce intervencí ČNB proti koruně. Jenže jelikož ústava, jak už bylo řečeno, de facto činí prezidenta tvůrcem charakteru monetární politiky tím, že mu dává do rukou výběr lidí, kteří ji řídí, není zcela jasné, proč by měl mlčet prezident, když se členové současné bankovní rady netají svými záměry dál oslabovat korunu a svým skepticismem vůči euru.
Možná by se prezident mohl zdržet veřejných spekulací, že bankovní rada korunu oslabuje, protože tím oddaluje možnost přijetí eura, což by v konečných důsledcích oslabilo ČNB, která by se tak stala „podřízenou“ Evropské centrální bance.
Zdržet by se těchto výroků mohl nejen proto, že se taková motivace dá těžko dokázat, ale také proto, že současní členové bankovní rady přece dobře vědí, že jejich (ne)jmenování má plně v rukou prezident. Pokud záměrně oddalují s pomocí intervencí proti koruně přijetí eura, dělají to coby „Klausovi pohrobci“ mnohem spíše z ideologických důvodů než proto, že by chtěli proti ECB chránit postavení ČNB, v jejíž radě za pár let tak jako tak nebudou, pokud bude prezidentem Zeman.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Celá věc je v rukou parlamentních politiků. Pokud si nepřejí, aby k třenicím mezi prezidentem a ČNB docházelo, mohou problém vyřešit jednoduchou ústavní úpravou. Do doby, než tak případně učiní, jsou útoky na Zemana za to, že ve světle svých pravomocí vůči ČNB odmítá k její politice mlčet, dost nespravedlivé.