Oblíbenou figurou proruské větve současné západní kremlologie je zejména vypočítávání křivd, které prý Západ napáchal na Rusku po rozpadu SSSR. Není prý divu, že si Rusové nyní berou násilím zpět, co ve světle neuvážené politiky Západu po roce 1989 ztratili. Vždyť Západ prý po roce 1989 dost neocenil ani to, když kupříkladu disciplinovaně stáhli svá vojska z východní Evropy.

Co na tom, že ruský odchod z okupovaných zemí východní Evropy nebyl zdaleka jen otázkou dobré vůle, ale i tlaku v okupovaných zemích a celkového hroucení impéria, jemuž prostě došly síly a prostředky na vydržování okupačních jednotek v řadě jiných zemí tváří v tvář sílící místní nevoli.

Portrétovat tento odchod Rusů z východní Evropy jako projev holubičích úmyslů, za něž si Rusko zaslouží jen vděk, je dost zavádějící.

Rozpad bipolárního světa je v optice západních obránců současného Ruska často též vykreslován jako hodnotově neutrální událost. Souboj supervelmocí prostě v daném okamžiku vyhrály Spojené státy, ale obě velmoci si vlastně byly podobné, takže proč prý „trestat“ poraženou stranu?

Jaksi se zapomíná, že politický systém poraženého Sovětského svazu opravdu nebyl srovnatelný s tím západním. Byl docela obludnou mašinérií, v jejímž centru stálo Rusko se svou historií despocie a imperiální politiky.

Ruský prezident Vladimír Putin i přesto dnes klidně tvrdí, že rozpad SSSR byl největší tragédií 20. století. A někteří západní autoři nejen přitakávají, ale ještě pomáhají hledat další argumenty.

Dozvídáme se tak kupříkladu, že SSSR se rozpadl proto, že se za zády tehdejšího sovětského prezidenta „jeden mocichtivý, ambiciózní opilec dohodl spolu s tehdejšími představiteli ostatních svazových republik na zániku SSSR a vytvoření nových nástupnických států“. Mimo hranice nově vzniklé Ruské federace tak zůstalo nějakých 25 miliónů lidí ruské národnosti.

Tvrzení, že rozpad SSSR způsobil jakýsi mocichtivý opilec, je zjednodušení natolik monstrózní, až bere dech. Pokud by bylo pravdivé, zřejmě bychom museli uznat, že národy kontrolované Kremlem vůbec nechtěly nezávislost.

A jak se proboha oněch 25 miliónů Rusů mimo území Ruska vlastně dostalo? Zval je tam někdo, nebo to byl spíše důsledek ruské imperiální politiky? Proč je máme dnes litovat nebo dokonce schvalovat výboje Kremlu zaštiťující se jejich ochranou?

Zejména čeští protagonisti těchto argumentů by měli zvážit, zda tím vlastně zpětně neospravedlňují německou agresi vůči Československu v roce 1938. I Hitler chtěl „jen chránit“ údajně utlačované etnické Němce, kteří po rozpadu Habsburské monarchie „uvázli“ v Československu.

Argumentuje se též, že se Rusové cítí ohroženi a poníženi šířením sféry západního vlivu bez ohledu na bezpečnostní zájmy Ruska. V podstatě se tím říká, že máme dál uznávat zájmy impéria, i když se už rozpadlo. Nástupnické státy SSSR jsou zřejmě odsouzeny k tomu, aby respektovaly zájmy, ba dokonce „city“ Ruska - tedy velmoci, která je do svého sovětského impéria kdysi, většinou proti jejich vůli, zavlekla.

Někteří západní autoři též kritizují Západ, zejména USA, že prý i v samotném Rusku rozněcují aktivity, které by mohly vést k další „barevné revoluci“. To prý jen posiluje strach a ohrožení v Kremlu.

Chudák Kreml, tato citlivá kolektivní bytost z mytologie části západní politologie, se evidentně pořád něčeho bojí: tu Spojenými státy osnované oranžové revoluce pod praporem dekadentních demokratických požadavků, tu obklíčení vojenskou aliancí demokratických zemí Západu, tu ubližování Rusům mimo své hranice, tu ponižování hrdého ruského národa.

Musíme se tedy prý snažit, aby se ponížené Rusko (které mimochodem i po rozpadu svého sovětského impéria zůstává největším státem na planetě), necítilo ještě více ponížené a ohrožené, než už se chudák cítí. A když si někde chce urvat kus jiné země, snažme se ho pochopit. Vždyť i Otesánek měl maminku a tatínka jistě v jádru rád, a když je spolknul, nemohl si prostě jen pomoci.