KOMENTÁŘ: Souboj technologií a AWH - Martin Koller

Mnozí z nás si pravděpodobně pamatují termín závody ve zbrojení. Používal se především v době takzvané studené války ve vztahu mezi Varšavskou smlouvou a NATO. Ale reálně se jedná o faktor, který ovlivňuje lidskou společnost po téměř celou dobu její historicky doložené existence.

V předlistopadovém období se rovněž používal termín revoluce ve vojenství. Následně byl vygumován ze slovníků jako marxistický přežitek. Důvodem byla stejnojmenná publikace Bedřicha Engelse. Jenže stejnou terminologii, mnohdy s nepříliš odlišným obsahem používají dodnes i západní vojenští analytici. Pouze odstraňují z textu aktuálně nevhodné ideologické předpoklady a vytvoří něco neologismů pro zmatení čtenáře. Patrně jsou méně ideologicky zatíženi či pokřiveni než mnozí Češi.

Nelze přehlédnout historicky potvrzený fakt, že pozici státu ve světě určuje schopnost vývoje a výroby zbraní a zbraňových systémů z celkového možného spektra. Na prvních pozicích jsou velmoci, které vyvíjejí a vyrábějí vše od pistolí po jaderné hlavice a mezikontinentální rakety, a na posledních kolonie (i když se jim tak již neříká, potichu se používá označení servisní státy), které zbraně pouze dovážejí stejně jako kdysi afričtí náčelníci rezavé muškety.

Kdo chce zotročit stát, musí ho zbavit schopnosti chránit svoje obyvatele. To znamená především zajišťovat pro ně potraviny, energie a technologie, především zbrojní. Samozřejmým požadavkem jsou spravedlivé interní i externí právní a sociální jistoty. Dílčím řešením je spojení více států za stejným účelem, například Evropská unie. V takovém případě se ovšem musí jednat o spojení rovnoprávných států.

Základními faktory úspěchu ve válce jsou ničivá síla, ochrana a mobilita. Vše se obvykle opírá o hospodářskou a technologickou základnu, přičemž se používají i jiné termíny. Po celou dobu lidské historie získával vládu národ či stát, který měl technologicky vyspělejší zbraně. To vše se obvykle pojilo se správnou taktikou a dostatečně odhodlanými vojáky. I chudší stát dokázal sebrat výsledky práce bohatšímu, který si je nedokázal ubránit. Uvedený fakt akceptovali už starověcí vládcové a náčelníci, kteří se snažili získat co nejúčinnější výzbroj a výstroj. Při tom se obvykle nehledělo a nehledí na výdaje.

Vše vedlo k závodům ve zbrojení, které se opíraly o technologický vývoj či revoluce a pokračují dodnes. Historie však ukazuje, že krátkodobý technologický náskok jedné strany se podařilo soupeřům brzy dohnat a nikdy se nepodařilo vytvořit jakousi absolutní zbraň.

Jako některé z hlavních technologických mezníků revoluce ve vojenství můžeme uvést z novějších dob vynález střelného prachu a palné zbraně, spalovacího motoru a elektromotoru, dálkové komunikace, záznamu dat, výpočetní techniky, senzorů a jaderné zbraně. Od nich se odvíjí řada dalších. Typickým příkladem je souboj děla a pancéře u bitevních lodí, který trval téměř sto let od poloviny devatenáctého století. Výsledkem byla stále větší děla a na druhé straně silnější a těžší pancéřování. Lodě nakonec nebyly schopny obrovitá děla a mohutné pancéřování ani unést a musely pancíře prostorově redukovat. V praxi sice v každém kole zvítězilo dělo, ale spor nakonec rozřešilo letectvo a poslalo bitevní lodě do historie.

Přitom člověk se z hlediska způsobu myšlení od pravěku evidentně nezměnil. Zůstává největším predátorem na vrcholu potravního řetězce a mění se pouze technika. Bez ohledu na všemožné mírové teorie a ideály se stále vyvíjejí nové a ničivější zbraně. Představa světa bez válek je proto stejnou chimérou jako království Boží na zemi.

Nejvyspělejšími technologiemi disponují armády. Ty jsou schopny rychle a zásadním způsobem měnit ekonomické či společensko-ekonomické vztahy, obvykle na základě politických požadavků určité zájmové skupiny. Výsledkem bývá mnohdy změna historie světa.

Nejedná e o žádnou novinku, ale výsledek kombinace několika známých technologií. Koncepce vychází z raketoplánů, kosmických kluzáků a raket, ovšem s jiným pohonem.

Prompt Global Strike či AHW je bezpilotní letoun poháněný náporovým motorem. Ten byl vymyšlen již na počátku 20. století. V praxi jej použilo za druhé světové války v malém množství sovětské letectvo jako pomocný pohon stíhaček a po ukončení války postavili ve Francii dva prototypy stíhacího letounu s tímto pohonem. Do současnosti bylo vyvinuto několik bezpilotních bojových letounů s náporovým motorem, které jsou však obvykle označovány jako řízené střely.

Nejmodernější z nich je ruský či rusko-indický typ Brahmos. V případě náporového motoru se principiálně jedná o rouru, do níž vpředu díky rychlému letu vniká vzduch, který se tím zároveň stlačuje. Do vzduchu je uvnitř vstřikováno a poté zapáleno kapalné nebo plynné palivo. Spaliny vylétají z koncové trysky a vyvozují tah jako běžný proudový motor. Na rozdíl od standardních proudových motorů však chybí vpředu kompresor a vzadu turbína k jeho pohonu. Motor je proto velmi jednoduchý a levný.

K tomu, aby vůbec fungoval, však potřebuje dosáhnout rychlost minimálně několika set kilometrů za hodinu. Optimální režim má při rychlostech zhruba od 2 500 km/h do 5 000 km/h. Vývojová centra však plánují i typy s rychlostí kolem 10 000 km/h. V optimálním pracovním režimu má náporový motor i poměrně nízkou spotřebu paliva.

Počáteční rychlost bývá získána buď vynesením do vzduchu pomocí velkého letounu, nebo raketovými motory při vypuštění z rampy. Vzhledem k vysoké rychlosti může AHW s náporovým motorem skokově dosahovat i velkých výšek letu. Jeho motor sice nemůže pracovat tam, kde není vzduch, ale dočasně se tam může přebytkem rychlosti a setrvačnosti dostat. V takovém případě dokáže letět poměrně dlouhou dobu bez motoru jako kosmický kluzák a pomalu se vracet do atmosféry. Využije tak minimálního odporu extrémně řídké atmosféry a zároveň se dostane mimo dosah některých radarů.

Bezmotorový let rovněž snižuje pravděpodobnost zachycení pomocí pozemních či leteckých senzorů, které pracují v infračervené části spektra. Vysoká rychlost a výška letu rovněž snižuje pravděpodobnost zaměření a sestřelení většinou současných protiletadlových raketových systémů. Podle ruských specialistů je možné ničit letoun koncepce AHW pouze pomocí protiraketových systémů a nejmodernějším protiletadlovým/protiraketovým systémem S-500. Nelze rovněž vyloučit možnost sestřelení AHW leteckou řízenou střelou odpálenou vzhůru z letounu, který se pohybuje ve vysoké letové hladině pod ním. Zde však vzniká problém velkého rozdílu rychlostí obou letounů.

Vysoká rychlost a dolet předurčují AHW pro průzkumné lety nad územím protivníka, ale rovněž ho lze použít jako strategický bombardér. Kombinace vysoké rychlosti a velkého plošného zatížení naopak minimalizují možnost použití AHW jako stíhače.

Závěrem nelze přehlédnout ještě jeden faktor, a to právní. Zatímco raketové zbraně jsou omezovány různými mezinárodními smlouvami, u bezpilotních letounů tomu tak není. Uvedený fakt dává držiteli AHW výraznou výhodu. Nehody amerického hypersonického letounu X-51 v roce 2012 a AHW nedávno sice vypadají hrůzostrašně, ale u nových zbraňových systémů trvá vývoj mnohdy déle než 10 let. Málokterý nový letoun neměl při vývoji nehodu. Úspěšný vývoj naopak může znamenat i určitou technologickou revoluci a pravděpodobně již běží další závod ve zbrojení zaměřený na hypersonické letouny.

Američané získali určitý náskok, ale Čína a Rusko se určitě vynasnaží je dohnat. Závěrem lze uvést, že vlastnosti hypersonických letounů vedly již v sedmdesátých letech minulého století k projektům levné mezikontinentální dopravy. Vše zůstalo na rýsovacích prknech. Vývoj civilních hypersonických letounů možná postrčí vpřed další rozjíždějící se závody ve zbrojení.