POLEMIKA: Jak moc selhal vývoz demokracie - Jan Ludvík

Zaprvé, vývoz demokracie může skutečně selhat jen tam, kde byl cílem. Což ovšem obstojí maximálně v případě invaze do Iráku.  I v tom byl pouze jedním z řady faktorů, které vedly Bushovu administrativu k rozhodnutí svrhnout režim v Bagdádu.

V Libyi NATO pod tlakem veřejného mínění, jež média zásobovala informacemi o Kaddáfího krutostech, zastavilo postup vládních sil proti povstalcům. Investovat západní zdroje, energii a životy do zavádění demokracie v zemi nikdo vlastně nechtěl.

V Sýrii ke skutečné intervenci ani nedošlo. Konec příběhu.

A pokud by někdo z mladších čtenářů nevěděl, nakonec to je už třináct let, v Afghánistánu si v roce 2011 celkem vesele existovala jakási Al-Káida a skoro každému tenkrát připadalo dost rozumné její hostitele svrhnout. Zavádění demokracie bylo jen jakýmsi vedlejším produktem.

A co tedy Irák, jediný férový případ pro hodnocení vývozu demokracie? Přes veškerou kritiku se země přiblížila demokracii blíže než kdykoliv jindy. Ovšem za cenu ztráty stability, která v posledních týdnech vrcholí hrozbou v podobě postupu radikálů z ISIS. Nebyla by v tomto případě tedy lepší podpora nějakého umírněného diktátora?

Zde přichází ono zadruhé. Ne náhodou se Saddám Husajn v čele země udržel tak dlouho právě proto, že umírněný ani trochu nebyl. Kdyby byl, pravděpodobně by ho dávno svrhl puč někoho radikálnějšího, nebo se mu země rozpadla pod tlakem povstání na jihu a severu.

Oni jsou totiž umírnění diktátoři někdy dost vzácným zbožím. Rozhodně se nedá říct, že by měl George Bush v roce 2003 nebo Barack Obama dnes na výběr řadu kandidátů, kteří by byli umírnění a ještě měli šanci si vládu udržet déle než kritizovaná celkem demokraticky zvolená irácká vláda.