Hlavní obsah
Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky

KOMENTÁŘ: Vývoz demokracie nutně selhal - Alex Švamberk

Konce diktátorů Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího nelitoval skoro nikdo. Po jejich pádu se však v Iráku ani v Libyi nepodařilo nastolit demokracii a obě země se propadly do chaosu. Dnes jsou rozdělené na enklávy ovládané znepřátelenými skupinami. Mohou sloužit jako důkaz, že vývoz demokracie je stejně ošidný, jako býval vývoz revoluce, tak jednoduché to však není.

Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky
KOMENTÁŘ: Vývoz demokracie nutně selhal - Alex Švamberk

Oba zmíněné případy ukazují především, že vakuum po pádu diktatury obsazují nejrůznější militantní skupiny. Hlavním problémem zůstává absence hlubších znalostí místních poměrů.

Libye sice není tak medializovaná jako Irák, ale poslední boje desítek kmenů a milic mezi sebou ukazují, že varování před možností somálského scénáře, kdy si zemi rozparcelují jednotlivé klany, nebylo liché.

Irák je v současnosti rozdělen na tři části, centrální vláda kontroluje jen jih a střed země, severovýchod ovládají Kurdové, západ a severozápad sunnitští radikálové z Islámského státu v Iráku.

Rozdělení země mezi soupeřící skupiny hrozí i v Afghánistánu, odkud se postupně stahují mezinárodní síly.

To vše ukazuje, že snaha Západu a USA nahrazovat diktatury demokraciemi selhává. Problémem není svrhnout autokrata, protože diktaturu svorně nenávidí většina obyvatel země. To je však často jediné, co jednotlivé opoziční skupiny spojuje. Každá má jiné cíle a touží po jejich rychlém naplnění, a ne po parlamentní demokracii, která stojí na kompromisu. A většinou uspějí ti, kteří jsou nejlépe organizovaní a nejtvrdší, což v demokracii neplatí.

Chyběly plány

Spojeným státům v Iráku i v Afghánistánu chyběl plán, co dělat po pádu vládnoucího režimu. Postrádaly znalost místních poměrů, takže jim nedošlo, že demokratický systém je těmto zemím zcela cizí, o návratu k demokratickým tradicím, jako v případě většiny východoevropských zemí, tam mluvit nešlo. Jednotlivé mocenské skupiny jen uvažovaly, jak novou situaci nejlépe využít pro sebe.

I přes nerealistické nápady, jako byla snaha zavést v Afghánistánu větší rovnoprávnost pro ženy, by však bylo laciné cupovat Spojené státy a potažmo celý Západ kvůli vývozu demokracie a sestavovat seznamy zemí, kde plán selhal.

Vždyť v Afghánistánu neuspěl ani Sovětský svaz. Nechuť části místních obyvatel k stávajícímu vedení neznamená, že budou plni radosti z přítomnosti cizích vojsk, pokud je vůbec vítali.

Scénáře se liší, výsledek je obdobný

V případě zemí, kde neuspěla demokratizace, si je třeba uvědomit, že se scénáře často diametrálně lišily. V Afghánistánu a v Iráku zasáhly Spojené státy vojensky, v Iráku navíc na základě falešných důkazů o vývoji zbraní hromadného ničení.

V Afghánistánu nebyla vojenská operace dotažena včas do konce, protože vojáci byli potřeba v Iráku, kde se po svržení Saddáma Husajna rozhořel sektářský konflikt.

Libye se však propadla do totálního chaosu, i když vývoj byl jiný. Země sice čelila leteckým úderům NATO, pozemní operace ale nenásledovala. Muammara Kaddáfího svrhly místní milice, byť bez pomoci západních zemí by se jim to nepodařilo, neboť vzdušné údery zabránily plukovníkovi využívat letectvo a zlikvidovaly i jeho tanky.

Situace v Sýrii není o nic lepší, i když tam žádný vnější zásah podniknut nebyl. U moci se proto stále drží Bašár Asad, ovšem území, které ovládá, se smrsklo, tak jako se smrskává současnému posaddámovskému iráckému prezidentovi. Oba čelí stejné hrozbě sunnitských radikálů z Islámského státu.

Problémem není jen často kritizovaný vývoz demokracie, i když se tento idealistický plán neosvědčil, ale hlavně neznalost místních poměrů, zejména toho, jaké síly se chtějí po svržení diktatury chopit moci a které mají největší šanci.

Tvrdě a bez skrupulí se prosazují zejména různé polovojenské skupiny, které jsou nejlépe vyzbrojené, vycvičené i organizované a jen čekají na vhodnou příležitost, aby ji využily. V současné době jde velmi často o radikální sunnitské skupiny snažící se nastolit právo šaría.

Ty se tvrdě prosazují i v zemích, kde padly diktatury bez pomoci zvenčí, jak ukazuje případ Tuniska a Egypta, kde nástup Muslimského bratrstva, které vyhrálo v legitimních volbách, zastavil až vojenský převrat. Egypt jasně ukazuje, jak ošidné mohou být demokratické modely v zemích, kde nemají tradici. Muslimské bratrstvo a prezident Muhammad Mursí zaváděli nedemokratické reformy.

Lépe volit spojence

Bez vnějších zásahů však nemohla žádná skupina z nové situace po pádu diktátorů profitovat tak snadno, jako po různých intervencích.

To neznamená, že Západ má rezignovat na snahu prosazovat demokracii, ale musí to činit mnohem subtilněji a opatrněji a lépe si vybírat své spojence i skupiny, které podporuje. Nechuť k diktátorům nesmí vést k zaslepenosti a spojence si je nutné dobře vybírat, aby se pomoc nedostala do rukou lidí, kteří se klidně obrátí proti svým sponzorům.

Je dobré, že Spojené státy dokázaly opustit svou utilitaristickou politiku z dob studené války, kdy se spojovaly s těmi nejochotnějšími, takže ve snaze zadržet komunismus podporovaly velmi sporné postavy. Stačí si vzpomenout na sbírku obskurních latinskoamerických diktátorů, kteří zapříčinili stále přetrvávající popularitu levicových režimů v oblasti.

Ale ani idealismus falešných mýtů o demokratizaci není řešením, protože v odlišné společnosti nelze zavádět americké nebo evropské ideály. Jemnější přístup a vhodná volba spojenců v té které zemi nakonec může být nejlepší, i když reálpolitika v podobě cukru a biče je špinavá. Egypt je toho jasnou ukázkou. Spojené státy odstranění Mursího neoznačily za puč, aby mohly podporovat stabilnější, byť nedemokratický režim. Čistky po puči byly brutální, ale rozhodně si nevyžádaly tolik obětí, kolik mají boje v Sýrii.

Alex Švamberk

Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.

Komentáře autora

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků