KOMENTÁŘ: Porošenko pod tlakem hraje vabank - Alex Švamberk

Po přerušení příměří čelí ukrajinský prezident nejen kritice Ruska, ale i Německa. Porošenkův neústupný postoj oslabil jeho pozice u evropských spojenců a ještě nahrál Vladimiru Putinovi na smeč.

Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier byl neústupností ukrajinského prezidenta velmi rozčarován: „Včera (v pondělí) kolem desáté jsme byli velmi blízko společné dohodě. Tato dohoda by přirozeně trvale politicky neřešila ukrajinskou krizi, ale byla by více než jen časem k nadechnutí. Takže prosím, pochopte, když vám říkám, že jsem trochu rozčarován, když z tohoto selhání vyplynul konec jednostranného příměří vyhlášeného prezidentem Porošenkem.“

Německo považuje příměří za klíčový krok, a proto se o něm bude jednat možná už v sobotu.

Porošenkova neochota prodloužit příměří je na druhou stranu pochopitelná. Separatisté je opakovaně porušovali – ne že by za nimi vládní síly výrazně zaostávaly – a jednání nepřinášela žádné významnější výsledky kromě propuštění rukojmí z Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Reálně hrozilo, že se udrží stávající situace, kdy separatisté budou ovládat větší část Doněcké a Luhanské oblasti. S plynoucím časem by se tam nakonec mohli etablovat a na Ukrajině by mohla vzniknout oblast podobná Podněštří, kterou by neměla kyjevská vláda pod kontrolou. To si Porošenko, jenž je pod tlakem radikálních nacionalistů v parlamentu i ve vládě, o které se částečně opírá, může těžko dovolit. V neděli demonstrovali v centru Kyjeva ultranacionalisté a požadovali tvrdší zásah.

Rozhodnutí ukrajinského prezidenta je však riskantní hned z několika důvodů. V úterý sice Porošenko gratuloval vojákům k prvnímu vítězství, ovládnutí hraničního přechodu Dolžanskij, je však otázkou, zda se ukrajinským silám podaří rychle separatisty porazit. Zatím se jim to nepovedlo a na východě Ukrajiny panuje patová situace, kterou vládní síly účastnící se Protiteroristické operace, jak je označována akce proti separatistům, nedokázaly zvrátit. A poslední zprávy z východu země obratu nenasvědčují. Posádka na Luhanském letišti je nadále obklíčena a nedaří se ji zásobovat. Pokračují i noční útoky separatistů na hraniční přechody.

Jestliže nebude postup ukrajinských sil dostatečně rychlý, nelze vyloučit další podporu Ruska separatistům. Ruský prezident Putin už varoval: „Naše země bude nadále energicky chránit práva Rusů, našich krajanů v cizině, a to s využitím celého arzenálu stávajících prostředků: od politických a ekonomických přes humanitární operace, s nimiž počítá mezinárodní právo, až po právo na sebeobranu.“

Porošenkovo rozhodnutí neprodloužit příměří učiní ruské vměšování obhajitelnějším. Vždyť to byl právě ukrajinský prezident, který odmítl dále jednat. Toho Moskva snadno využije nejen ve své propagandě, ale i při obhajobě posílání konvojů s humanitární i jinou pomocí – a hlavně při přivírání očí nad přesuny zbraní a posil z Ruska na východ Ukrajiny.

I kdyby však ukrajinské síly zvládly operaci rychle a bez zbytečných obětí, neznamená to vyřešení krize na východě.  Ruský prezident měl pravdu, když po ukončení příměří zasmečoval: „Naneštěstí se Porošenko rozhodl obnovit vojenskou operaci. A my, když říkám my, myslím sebe i své evropské kolegy, my jsme ho nebyli schopni přesvědčit o tom, že cesta k dosažitelnému, pevnému a dlouhodobému míru nevede přes válku.“

Ačkoli Kyjev opakovaně tvrdí, že krize byla vyvolána zvenčí, její kořeny tkvějí v ukrajinské společnosti, v propasti mezi východem a západem země, která je dána odlišným historickým vývojem. Neochota uznat ruštinu jako druhý státní jazyk je vodou na mlýn separatistům. Porošenko sice přislíbil ruštině zvláštní status, ale minulý týden opět zopakoval, že jediným státním jazykem „byla, je a bude ukrajinština“.  I další návrhy kyjevské vlády připomínají trochu chytrou horákyni, která nebyla ani nahá, ani oblečená. Samospráva se prohloubí, ale federalizace nebude. A zatím není ani jasné, zda Kyjev odstoupí od praxe jmenovat gubernátory.

Porošenko čelí tlaku nacionalistů, kteří těžko skousli, když prezident Viktor Janukovyč podepsal jazykový zákon, který zrovnoprávňoval jazyky menšin v jimi obývaných oblastech, jak je to běžné ve všech vyspělých demokraciích. Měl by se ale poučit právě u nich, že silové řešení nikdy není trvalé.

Banderovce po druhé světové válce sovětské bezpečnostní síly rozprášily. Samotného Stepana Banderu zavraždil v roce 1959 v Německu sovětský agent. Přesto Bandera zapomenut nebyl a zůstal symbolem boje za ukrajinskou nezávislost, která se nakonec naplnila. Prezident Viktor Juščenko mu dokonce udělil v roce 2010 čestný titul Hrdina Ukrajiny za „obranu národní ideje a boj za nezávislý ukrajinský stát“. Ten mu jeho následovník Janukovyč odebral, neboť Bandera rozhodně nebyl bezesporný hrdina – banderovce lze bez velké nadsázky označit za teroristy, za které dnes označuje kyjevská vláda separatisty. I proto by se nemělo se separatisty zacházet jako s banderovci za Stalina. Problém se pak jen odsune do budoucnosti.