Rád bych tedy věnoval tento komentář popsání oblastí, kde ve školství jednotnost a jistá uniformita ku prospěchu celku je, a naopak popsat právě opačné situace a problémy, kde právě v různosti, soutěži nápadů, přístupů a metod dřímá síla a potenciální rozvoj.

České (zejména základní) školy jsou jedním z mála základních kamenů přispívajících jistému (v poslední době ubývajícímu) pocitu sounáležitosti všech obyvatel naší republiky. Máme úctu k vlajce, státní hymně a dalším symbolům republiky, přejeme sportovcům se lvíčkem na prsou, jsme pyšní na rozmanité krásy naší přírody a starobylá města či hrady. Podobně působí i nezaměnitelný duch našich škol od malých vesnických (tak si sobě jedna druhé podobných) až po ty větší. „Děti jdou před osmou do školy“; napříč republikou začal „svatý týden“ pro maturanty; 30. června vše skončí … ale ne napořád :-).

Chci tím říci, že české školství je jedno, od Aše k Jablunkovu, a nesmí se rozpadnout na 14 různých školských soustav. Kraje se pochopitelně díky slabosti centrálních vlád a státu rozpínají, mají ambice řídit kdeco. Ale školství se musí udržet jaksi „české“, nikoli „jihočeské“ například.

Povinná školní docházka 6–15. Stejný systém prázdnin. Možnost přestoupit třeba z Břeclavi do Plzně na stejný typ veřejné školy (např. čtyřleté gymnázium) bez větších problémů z hlediska probírané látky. Tady je jednotnost jistě ku prospěchu. Ale stát (tedy daňoví poplatníci) má jistě také právo znát fakta o výsledcích vzdělávání. Tedy nač sypají těch 100 miliard každoročně ministerstvu školství, k jakým výsledkům to vede, co ti studenti umějí. Zjišťovat, proč to někde funguje a někde ne. Snažit se vytvořit srovnatelné prostředí. Systémově vyzdvihovat školy a ředitele, kteří dosahují výborných vzdělávacích výsledků, a naopak.

V základních standardech je cíl vzdělávání jednotný, protože jinak by nemohla být žádná státní maturita.

ALE!!! Ale jak se k tomu cíli dojde, to už je věc škol. Někde se více věnují náboru žáků, dělají těžší přijímačky, a když se jim to daří, mají pak snazší učitelský život. Někde berou i slabší žáky, ale jejich síla je třeba v metodice – jejich absolventi pak také umějí a je o ně zájem na trhu práce (či vyšším stupni škol).

Poloprázdné školy mají vždy nějaký důvod. Buď neučí žádný obor s perspektivou, nebo ho učí špatně, nebo obojí dělají dobře, ale neumějí o tom přesvědčit rodiče a budoucí studenty, anebo něco jiného (třeba ředitel je vyhlášený lokální lenoch a blbec :-)). Ale to nemůže nikdo centrálně a jednotně zkoumat a rozhodovat. Stát nemůže sjednocovat a určovat tu cestu.

Jako by třeba v pohostinství stát určoval, „kolik má být, kde a jakých restaurací; kdo do nich smí chodit a tak dále“. To nemůže fungovat (a to i v pohostinství se shodneme na hygienických a jiných standardech).

Zkrátka v drtivé většině agendy českého školství jde uplatnit právo volby vzdělávaných a volby vzdělávacích institucí. Stát vše nemusí dopodrobna regulovat, upravovat a kontrolovat.

Proč stát určuje školám, jak má vypadat školní část maturit, když sám za stamilióny organizuje maturitu státní? Proč stát na hodinu určuje ředitelům počet povinných hodin? Proč stát organizuje přijímací řízení a jeho nuance, a nyní dokonce i vytvoří jednotný test?

Bavme se o cílech vzdělávání a navazujících standardech, ale nechme školy dělat svou práci (včetně náboru studentů).

Umí ministr či jiný vysoký představitel systému na půl stránky a srozumitelně popsat, co má umět deváťák a jaké jsou cíle jeho vzdělávání?

A když ne, jak se tedy vytvoří jednotný test vhodný pro celý vějíř středních škol od „zdrávek“ přes učňáky s maturitou až po prestižní gymnázia? Bude pro stát dobré, když se laskavá a pečlivá Eliška nedostane na zdravotní školu, protože se na ZŠ špatně učí a nejde jí matematika a cizí jazyky – tedy neprojde jednotným přijímacím testem? Nechcete to fakt nechat na té střední zdravotní škole, koho chce přijmout?