Článek
Říká se, že v době války mlčí múzy a zřejmě tomu tak opravdu je. Přesný opak ale v době válečných konfliktů zažívá technika, pochopitelně především ta vojenská. Nacistické Německo se na konci války pokoušelo zaskočit svou tajnou zbraní. Raketa s označením V2 měla sloužit mimo jiné k ostřelování Velké Británie. Ke konci války chtěly plány k této balistické raketě ukořistit jak USA tak Sovětský svaz. Zájem byl nejen o výrobní plány, ale i samotné rakety a jejích konstruktéry, kteří byli známí jako "raketový tým".
Nejznámějším představitelem raketového týmu byl Wernher von Braun. O životě von Brauna se toho napsalo více než dost. Podle jedněch byl vypočítavým kariéristou a za války poměrně aktivním nacistou. Jiní zase tvrdí, že se mu vojenské využití jeho raket nelíbilo a mnohokrát měl před gestapem namále. Ať už tak, či onak, byl von Braun geniálním konstruktérem, který snil o cestách do vesmíru, snil o využití svých raket nikoliv k zabíjení lidí, ale k cestám na oběžnou dráhu, Měsíc a dál. Ke konci války von Braun dobře věděl, že pokud si chce tento svůj sen splnit, pak to jistě nebude ve válkou zdevastovaném Německu. Jen dvě země v té době mohly von Brauna zaměstnat a umožnit mu vyslat první družici do vesmíru. V červnu 1945 se von Braun vzdal americkým jednotkám a brzy nato odcestoval do USA společně s dalšími německými vědci a cennými plány.
Uvnitř vojenské mašinérie
Při příjezdu do USA pracoval von Braun a jeho tým pro americkou armádu na vývoji balistických raket. I přes velké přesvědčování svých nadřízených o prospěšnosti kosmických letů spadl von Braun opět do vojenské mašinérie. K plnění svého snu se dostal až počátkem 60. let, kdy přichází do nově vznikajícího Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA). Byl to právě von Braun, kdo zkonstruoval první americké kosmické nosiče - včetně legendárního Saturnu V, který v roce 1969 dopravil člověka na Měsíc.
Rusové naproti tomu ukořistili jen "zbytky" von Braunovy technologie a museli z větší části začít s vlastním vývojem balistických raket. K tomu jim měl pomoct zapomenutý geniální konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov. Ten se stal v roce 1938 obětí Stalinových čistek a byl poslán do gulagu. Po 6 letech se z vězení vrátil, aby pomohl Sovětskému svazu postavit účinnou balistickou raketu. Paradoxně byl jeho hlavním spolupracovníkem Valentin Gluško, konstruktér raketových motorů a člověk, který ho při stalinských čistkách udal.
Koroljov a jeho tým měl využít nalezenou německou technologii a rakety V2 k postavení balistických raket. Několik raket sice skutečně tým postavil, ale úspěšnou se stala až raketa R-7. Ta byla schopná zasáhnout jakékoliv americké město. Společně s nosností a spolehlivostí to byl také hlavní úkol, který Koroljovův tým měl. Po dokončení rakety R-7 se Koroljovi otevírá možnost, splnit si svůj dávný sen - vyslat družici na oběžnou dráhu kolem Země. Důležitým mezníkem se stal 21. srpen 1957, kdy raketa s maketou vodíkové bomby úspěšně zasáhla cvičný cíl na Kamčatce. V tu chvíli dostal Koroljov zelenou a mohl začít připravovat v tajnosti družici. Stejně jako byly utajeny plány na vyslání první družice, bylo utajeno i jméno Koroljova. Uznání se mu dostalo teprve po smrti v roce 1966, kdy se svět dozvěděl jméno legendárního ruského konstruktéra a otce ruské kosmonautiky. Koroljov měl státní pohřeb s nejvyššími poctami.
Vraťme se ale zpět ke startu první umělé družice Země. Sověti s vysláním své družice poměrně spěchali. Zatímco oni celý program přísně tajili, Američané museli téměř vše zveřejňovat. Rusům bylo jasné, že USA svou první družici chtějí rovněž vypustit co nejdříve. Start americké družice byl sice stanoven na březen 1958, ale Koroljov si myslel, že to může být kamufláž a ve skutečnosti odstartuje americká raketa Vanguard s družicí už 6. října 1957. Ten den se totiž ve španělské Barceloně konal kongres a Koroljov se obával, že na něm chtějí Američané oznámit svůj velký úspěch. Přípravy na nově postavené odpalovací základně v Kazachstánu, která dostala název podle blízkého města Bajkonur, proto intenzivně pokračovaly. Koroljov nakonec preventivně posunul datum startu rakety R-7 s družicí z 6. října na 4. října.
Sputnik 1
Vytoužený okamžik nastal 4. října v 19 hodin 28 minut a 34 sekund světového času, kdy se raketa R-7 odlepila od země z kosmodromu Bajkonur. Na potvrzení svého úspěchu si ale musel Koroljov a jeho tým počkat více než 90 minut. Tak dlouho trvalo Sputniku, než dokončil svůj první oběh kolem Země a dostal se znovu téměř nad místo startu. Úspěch pak byl potvrzen signálem v podobě slavného pípání, které bylo později zaznamenáno po celém světě a byl to v podstatě jediný důkaz o sovětském úspěchu.
Sputnik byl velmi jednoduchou družicí. Jeho hlavní úkol spočíval v tom, že měl být první družicí na oběžné dráze a měl dokázat, že to "funguje". Měl být jednoduchou a spolehlivou družicí, která vydrží pracovat na oběžné dráze alespoň několik týdnů. Sputnik 1 byl tvořen hermeticky uzavřenou schránkou kulovitého tvaru o průměru 58 centimetrů s charakteristickými anténami. Uvnitř schránky byly přístroje, zabezpečující výrobu energie z chemických zdrojů, vysílač a aparatura, která zajišťovala vhodnou teplotu. Anténní systém byl tvořen 4 pruty o délce 2,4 a 2,9 metrů.
Sputnik 1 byl po startu naveden na oběžnou dráhu ve výšce 227 až 945 km nad zemským povrchem se sklonem 65° vůči rovníku. Oběžná doba činila 96 minut. Oběžná dráha Sputniku se ale vlivem tření o vrchní vrstvy atmosféry postupně měnila. Dne 4. ledna 1958 přišlo nevyhnutelné - Sputnik 1 shořel v atmosféře. Celkem oběhla první umělá družice naší planetu více než 1 400x.
Doba po Sputniku 1
Po Sputniku 1 následovaly ještě další dvě družice téhož názvu. Dne 3. listopadu 1957 odstartovala do vesmíru družice Sputnik 2. Na její palubě se nacházel první živý tvor ve vesmíru - pes Lajka. Dne 15. května 1958 pak odstartovala vědecká družice Sputnik 3. V mnoha encyklopediích a přehledech se můžeme setkat ještě s dalšími družicemi Sputnik, jedná se ovšem pouze o označení jiných kosmických lodí.
První americká družice Explorer 1 se vydala do vesmíru 1. února 1958. Už v dubnu 1961 se do vesmíru podíval i první člověk. V reakci na to vyhlásil americký prezident John Fitzgerald Kennedy závody o Měsíc.
Přestože Koroljov zemřel už roku 1966 a von Braun v roce 1977, jejích odkaz najdeme i dnes. Již 10. října se má k Mezinárodní kosmické stanici vydat se dvěma novými členy stálé posádky ruská loď Sojuz. Právě tato loď i stejnojmenná raketa jsou dílem Koroljova. Pochopitelně od té doby prošly mnohokrát modernizací, ale hlavní koncept zůstal. NASA pak vyvíjí nový nosič Ares, který má znovu dopravit člověka na Měsíc už ve druhé polovině příštího desetiletí. Při stavbě nové rakety se přitom vychází z osvědčených technologií, mimo jiné i von Braunovy rakety Saturn
Po celém světě se u příležitosti výročí startu Sputniku konají nejrůznější akce. Instantní astronomické noviny připravily mimořádné (687.) vydání, mimo jiné si můžete přečíst rozhovor s předními českými odborníky na kosmonautiku.