Článek
Režisér Francis Ford Coppolla při natáčení Apokalypsy (1979) zuřil. Marlon Brando se mu předvedl se všemi svými nectnostmi. Přijel na natáčení na Filipíny pozdě, naprosto nepřipravený a roli neuměl. A nejen to, dělal potíže, odpíral poslušnost, byl nekontrolovatelný.
"Marlon to nezvládal," vzpomíná režisér. "Nevěděl, jak to má hrát. Ano, je to výjimečná osobnost, ale v podstatě se chová jako dítě. Je nesmírně líný, nerad pracuje, hned začíná trucovat a trpí trémou."
Primadona na place i v životě
Coppola nelhal ani v nejmenším. Brando se opravdu choval a chová jako nesnesitelná primadona už dlouho. Jedno mu však nikdo neupře. Postava plukovníka Kurtze, pološíleného z poznání pravdy o vietnamské válce, kterou v Apokalypse vytvořil, je nezapomenutelná.
Brandovi toho lze vytýkat hodně. Nikdo dnes s určitostí nezná počet jeho dětí, obvykle se uvádí osm až dvanáct, podle jednoho zdroje jich však může být až třicet. Milenky a manželky střídal s neuvěřitelnou rychlostí a rozcházel se s nimi ne právě jako džentlmen. Vyčítali mu, že nepřímo zavinil tragédie svých dvou nejmilejších dětí: jeho syn Christian zabil milence své sestry Cheyenne. Ta o několik let později spáchala sebevraždu. Nyní někteří lidé chtějí obžalovat z vraždy také dalšího syna Orlanda.
Na osmdesátiletého Marlona se žaloby přímo hrnou. Statisíce dolarů na něm chtějí vysoudit opravdové i údajné matky jeho dětí, podvedená služebná. On ale namítá, že platit nemůže. Je vážně nemocný, smrt se blíží a finančně je prý v úpadku. O všechny milióny ho údajně už dávno připravili právníci a soudy.
Rebelující krasavec
Do Hollywoodu vtrhl Marlon Brando jako bouře. Zaujal hned svou prvotinou ve filmu Muži (1950), kde hrál ochrnutého válečného invalidu. Na roli se připravoval měsíc v nemocnici mezi postiženými veterány, jezdil celé týdny na vozíčku a jeho psychický stav v té době prý neměl daleko k šílenství. Výsledek: oblíbil si ho režisér Elia Kazan a obsadil do filmu Tramvaj do stanice Touha. (1951). Tehdy se z mladíka Marlona stala hvězda první velikosti a velké role se jen hrnuly - Emiliano Zapata ve filmu Viva Zapata! (1952) a Terry Malloy V přístavu (1954).
A hlavně pak Divoch (1953). To byl a dodnes zůstává kultovní film celých motorkářských generací. "Ve scénáři byla řádka, kdy jsem měl zabručet Nikdo mi nebude předpisovat, co mám dělat," vzpomínal před časem. "A právě tak jsem to přesně celý život cítil."
Brandův Divoch se stal revoltou proti konzervativnímu světu a jeho představitel jedním z hlavních protagonistů Stanislavského hereckého stylu. Šokoval svou do té doby nevídanou opravdovostí, neskrývanou sexualitou a naturalistickými emocemi. Nenechával se svázat vynucenou uhlazeností, kterou si tehdejší společnost žádala, boural filmové konvence.
"Byl jsem překvapen stejně jako všichni, když se trička, džínsy a kožené bundy najednou staly symbolem revolty," vyprávěl později Brando ve své autobiografii Písně, které mě učila matka. "Ve filmu Divoch byla scéna, v níž se kdosi ptá mé postavy, proti čemu se bouřím, a já odpověděl A co nabídnete? Ale nikoho z nás, kdo jsme film točili, ani ve snu nenapadlo, že tím podněcujeme vzpouru mládeže."
To se však stalo. Spolu se stejně pohledným Jamesem Deanem se Brando stal vzorem pro milióny teenagerů a symbolem své doby.
Když obdržel v roce 1954 svého prvního Oscara, bylo to oficiálně za film V přístavu. Nikdo z kritiků se ale příliš netajil tím, že je to vlastně za Divocha, film příliš odvážný, než aby mohl dostat ocenění vážené Filmové akademie.
Rebelem zůstal i v 60. letech. Chodil na protiválečné manifestace, hájil práva etnických menšin i homosexuálů a vystupoval proti trestu smrti.
Excentrický stařec
Druhý vrchol a s ním druhý Oscar přišly ale až v dalším desetiletí a pro něho i pro tehdejší dobu bylo příznačné, že se pro něj sám ani nedostavil. Poslal na vyhlášení místo sebe Indiánku, aby tím demonstrativně vyjádřil svůj odpor k tomu, jak showbyznys pojímá původní obyvatelstvo Ameriky. Sedmdesátá léta mu přinesla tři mimořádné filmy: Kmotr (1972), Poslední tango v Paříži (1972) a Apokalypsa (1979). Hrál v nich konfliktní, ve své podstatě kruté a zároveň snad i trochu sympatické muže, kteří musejí zemřít.
Poté přijímal už jen role, kterým se v angličtině říká cameo - kamej - malé, ale skvěle placené štěky, ve kterých na chvíli ukradl pozornost diváků od ostatních herců a zase zmizel. O Hollywoodu se vyjadřoval stále pohrdavěji. "Na filmové hvězdě není nic důležitého. Takoví Freud, Gándhí, Marx - to byli důležití lidé. Hrát ve filmu je jen nudná, otravná, dětinská práce," dával se slyšet.
Stále nepokrytěji ukazoval, že mu jde jen a jen o peníze. Například před čtyřmi roky se při návratu Michaela Jacksona ke koncertování naživo objevil za milión dolarů na divadelní scéně. Z pohovky a se slunečními brýlemi na očích nesrozumitelně oddrmolil monolog o trpících dětech začínající slovy: "Kdo je ten starý tlustý č...", jako by tím chtěl předpovědět reakci diváků na sebe samotného. A sál ho opravdu vypískal. Televize později jeho vystoupení vystřihla jako nudné. Jen Michael Jackson mu poslal polibek.
Nesmrtelný Brando
Ve svých osmdesáti je dnes Brando obtloustlá troska. Trpí cukrovkou, ztrácí zrak, téměř nechodí, dýchá s pomocí kyslíkového přístroje a srdce mu dosluhuje.
Vzdal se již přání, aby jeho vilu po smrti změnili v mauzoleum. Místo toho chce, aby jeho popel rozprášili nad tahitským ostrůvkem Tetiaroa, který si kdysi koupil. Ve scénáři svého pohřbu, který již sepsal, žádá také, aby na obřadu hovořil jeho přítel a soused Jack Nicholson a zpíval Michael Jackson.
Pro mnoho ze svých kolegů dodnes zůstává modlou. Jack Nicholson oceňuje jeho přínos pro filmové herectví. "Dal nám svobodu," prohlásil o něm. "Hraje jako Bůh," soudí o Brandovi zase Al Pacino. James Caan, který mu také sekundoval v Kmotrovi, přiznává, že ho obdivoval už od dětství. "Lidé se mě pořád ptají, kdo nás tehdy jako mladé ovlivnil nejvíc," svěřil se Caan. "A jestli vám někdo z mé generace řekne, že to byl někdo jiný než Brando, tak lže."
