Hudbu lze cítit, čísla jsou barevná a světlo je slyšet. Tak se projevuje synestezie – porucha vnímání, kdy původní vjem jednoho smyslu vyvolá vjem smyslu jiného. Doktor z bostonské nemocnice Joel Salinas k tomu všemu ještě fyzicky cítí bolest toho, na koho se dívá. O jeho nevšedním osudu informoval server BBC.

Synestezií trpěl Salinas od dětství. „Počty mi moc nedávaly smysl. Číslo dvě pro mě bylo červené s mateřskou osobností a čtyřka byla modrá a přátelská. Jak tedy mohlo dvě a dvě dávat dohromady čtyři?“ popsal své problémy ve škole doktor.

Díky své schopnosti vnímat vlastní i cizí dotyky, se malý Joel velice rád objímal. Natolik, že to ostatní děti považovaly za divné a začaly se ho stranit. Chlapcovým společníkem se stala televize. Užíval si, že jeho tělo mu fyzicky zprostředkovává vše, co se na obrazovce děje.

Dělá mu dobře, když jiným dělá dobře

„Když Pták uličník vyplázl jazyk, cítil jsem, jako bych sám měl jazyk venku. A když kojota Vildu srazil náklaďák, cítil jsem to taky,“ popsal sledování televize Joel.

I díky tomu, že cítil to, co zažívají ostatní, Salinas už v pubertě poznal, že nejvíce šťastný je, když dělá ostatní lidi šťastné a spokojené. Rozhodl se tedy, že bude lidem pomáhat a stane se lékařem. Na vysoké škole také poprvé pochopil, že to, jak vnímá svět, rozhodně není shodné s tím, jak ho vnímají i ostatní.

V roce 2005 byl Salinas se svými spolužáky na výletě v Indii, když jim jeden z kamarádů vyprávěl o synestezii a o lidech, kteří písmena vidí v barvách. Salinas poznamenal, že to není nic objevného, takhle přece vnímají svět všichni. „Obrátil se na mě a říkal: ´Takhle teda určitě svět všichni nevnímají´,“ zavzpomínal na okamžik svého „prozření“ doktor.

Viděl jsem, jak mu dávají masáž srdce a cítil jsem na hrudi ten tlak. Když mu dělali intubaci, cítil jsem tu trubici v krkuJoel Salinas, lékař

Ani uvědomění si, že jeho schopnosti jsou svým způsobem výjimečné však Salinase nemohlo připravit na to, co bude jako medik zažívat v nemocnici. Kdyby si svůj stav uvědomil dříve, je možné, že by se na dráhu lékaře nikdy nevydal.

„Zrcadlová bolest byla během mé praxe téměř skutečná a začínal jsem pociťovat extrémy fyzického traumatu,“ popsal Salinas okamžiky, kdy musel sledovat operaci břicha mladého chlapce. Cítil prý, jako by se mu nůž nořil do vlastního břicha a pozorovat pacientovy orgány popsal Salinas jako „horkou a agonickou“ zkušenost.

V roce 2008 byl poprvé svědkem toho, jak zemřel člověk. Pacient dostal srdeční zástavu. „Zastihlo mě to naprosto nepřipraveného. Viděl jsem, jak mu dávají masáž srdce a cítil jsem na hrudi ten tlak. Když mu dělali intubaci, cítil jsem tu trubici v krku,“ popsal Salinas.

Smrt je strašidelné ticho

O půl hodiny později pacient zemřel. Salinas tehdy zažil něco, co popsal jako „podivné přízračné ticho“. „Najednou, jako by mi vypnuly smysly. Bylo to strašidelné. Něco jako když jste v místnosti s puštěným ventilátorem a on se najednou vypne,“ snažil se přiblížit své pocity Salinas.

Mladý doktor se dobelhal do koupelny, vyzvracel se a dlouhou dobu zíral do zrcadla, aby se přesvědčil, že to není on, kdo zemřel. Tehdy si také uvědomil, že už nesmí dovolit, aby ho jeho mozek takhle „odrovnal”. Připravil si proto techniky, kterými dokáže své pocity mírnit. „Snažím se dívat třeba pouze na pacientův rukáv nebo soustředím pozornost na své vlastní tělo,“ vysvětlil Salinas.

Neumím si představit můj život bez synestezie. Bez ní bych prostě nebyl tím, kým jsemJoel Salinas, lékař

Záhy poznal, že schopnost vnímat cizí bolest má i své světlé stránky. „Opravdu se o své pacienty starám, protože, když se cítí dobře, cítím se tak i já,“ přiznal muž. Salinas rovněž dokáže poznat, kdy mají pacienti žízeň nebo je něco bolí i z jejich sebemenšího pohybu.

Salinas nakonec úspěšně vystudoval a stal se neurologem. Od roku 2007 rovněž spolupracuje s neurovědcem Vilayanurem Ramachandranem, který je vůdčí osobností ve výzkumu synestezie a který Salinase několikrát zkoumal.

Je to dar i prokletí

Zrcadlová bolest či zrcadlový dotyk je teprve nedávno objevený typ synestezie a dle jedné studie jím může trpět až 1,6 procenta populace. Zatímco synestezie jako taková je prokázána, míra prolnutí smyslů je vždy individuální a subjektivní a lze se spolehnout jen na výpovědi těch, kteří ji zažívají.

Podle poslední hypotézy se se synestezií rodíme všichni. Jedna ze studií zjistila, že si nemluvňata asociují různé tvary s různými barvami, s přibývajícím věkem však toto „spojení smyslů“ mozek odstraňuje. Tomuto procesu zbavování se zbytečných propojení se říká „prostřihávání“. U osoby trpící synestezií pak z různých důvodů bylo toto „prostřihávání“ narušeno.

Je otázkou, zda synestézii brát vůbec jako poruchu. Joel Salinas si myslí, že nikoliv. Lidé se ho ptají, zda své změněné vnímání bere jako dar, nebo jako prokletí. „Ani jedno. Je to totiž obojí,“ odpovídá jim většinou doktor s úsměvem. „Neumím si představit můj život bez synestezie. Bez ní bych prostě nebyl tím, kým jsem,“ dodal Salinas.