Městečko Pisac, asi 30 km od Cuska, každou neděli ožívá velkým trhem. Autobusy a dodávky už od časného rána odjíždějí z Avenida Tullumayo, jedné ze zapadlých ulic Cuska. Náš autobus vyjíždí poloprázdný, při stoupání ulicemi se však bez problému naplňuje. Až k prasknutí.

Do údolí Urubamby

Výjezd nad Cusko je jak cesta do minulosti. Sacsayhuaman, Qenko, Puca Pucaná, Tambo Machay. Dnes tato tajemná místa nad městem míjíme bez zastávky, jejich čas však brzy přijde. Jsme v horách a autobus proto střídavě sténá do kopce a klepe se z kopce. Staré americké dodge slouží dlouho, ale zatím spolehlivě. A to přesto, že to v peruánských horách a při peruánském způsobu zacházení nemají vůbec jednoduché.

Pisac leží v hlubokém údolí řeky Urubamba. Vynořujeme se nad ním zcela znenadání, v asi 500metrové výšce. Výhled na údolí je kouzelný, a to nejen proto, že jde o téměř úplný začátek několik tisíc kilometrů dlouhé poutě největší řeky světa - Amazonky. Urubamba, trochu širší a navíc studený potok, jako by s ní však zatím neměl nic společného. Dokonce ani jméno.

Kečuánský trh

Dlouhými serpentinami sjíždíme k řece a vystupujeme kousek za mostem přes Urubambu. Pisac je malý, na trh se dá dojít pěšky. Městečko už žije, i když na okraji to ještě není moc vidět. Teprve jak se uličkami přibližujeme k hlavnímu náměstí Plaza de Armas, přibývá lidí i turistů. U jednoho stánku si sedáme na snídani, na ráno trochu nezvyklé smažené brambory s rýží, cibulkou a fazolemi. Jen soli se nedostává, tak ji kuchařčina dcerka musí jít koupit do vedlejšího stánku. Tak to dělají všichni. Hotových peněz je poskrovnu a suroviny každý dokupuje v průběhu dne za utržené peníze.

Sluníčko začíná hřát a trh již ožil. Změnilo se v něj celé náměstí, stánek je namačkán na stánku a indiánka na indiánce. Polovina žen je usazena na zemi před hromadami ovoce a zeleniny. I v takovém chladu prodávají banány, pomeranče a ananasy. Víc je však zeleniny, hlavně zelí, rajčat, brambor a kukuřice. Jedna paní má na plachtě rozsypány kukuřice všech možných barev od černé přes tmavě červenou, bílo-červeně žíhanou až po obyčejnou žlutou. Vydělává na tom, protože vedle nich leží i krabičky s různobarevnými zrníčky (na prodej) a pokud bych si ji chtěl vyfotit, musím zaplatit.

Barvy, barvy, barvy

Lidi sice nenosí čepice ve tvaru helem španělských dobyvatelů jako v bolívijském Tarabucu, jejich oblečení je ale stejně barevné a nápadité. Většinou jde o Kečuánce, mezi indiánkami proto převládají klobouky, spod nich jim až do půli zad splývají dlouhé černé copy. Některé indiánky mají jednobarevné svetry a zvláštní černé čepce se žlutou krajkou kolem celého obvodu. Pár indiánů se rozvážně prochází se svými zdobenými holemi, zabaleni v barevných tkaných látkách a červených, nahoru zvláštně zvednutých kloboučcích.

Druhá část náměstí je zabraná stánky s rukodělnými výrobky. Nepřeberné množství rukavic, čepic, svetrů, přehozů, keramiky a bižuterie svádí k horečnému nakupování. Jak keramika, tak tkané látky mají výrazné geometrické vzory, částečně vycházející z tradice Inků a částečně přizpůsobené vkusu turistů. Dokonce se tu dají koupit krásně tkané popruhy k fotoaparátu se vzory zvířat a rostlin. Škoda že keramika je tak křehká a tkaniny tak drahé. Jako dekorativní předměty by byly skvělé.

Výstup na terasy

Pisac není jen trh a Pisac dokonce není jen tahle vesnice. Na skalním hřebenu, o 600 metrů výš, trůní rozsáhlé ruiny staré incké strážní pevnosti. Na rozdíl od minulosti se k nim dnes dá dostat turistickým autobusem. Možná je to na škodu, protože takto už tam může opravdu každý, a nejen ti, co byli ochotni 600 metrové převýšení (jež je už v této nadmořské výšce cítit) buď překonat po prudké pětikilometrové stezce, nebo se tam dokodrcat v příležitostném autobuse spolu s pytli kukuřice a klecemi s kuřaty. My volíme trasu po pěší stezce. Od začátku je stezka dlážděná velkými kameny. Především v částech, kde jsou kameny vytvarovány do schodiště. Inkové ji používali nejen jako stezku dolů k řece, ale i pro každodenní cesty na pole. Rozsáhlé terasy na svazích všude kolem jsou velmi hmatatelným důkazem. Jsou vyrovnané z kamenů, z nichž ty vyčnívající sloužily zároveň jako důmyslné schody.

Strážní pevnost

S přibývající výškou je výhled stále širší. Asi v polovině cesty, prvního předsunutého stanoviště ruin, již Pisac vypadá jako hnědý čtverec, rozbrázděný čárami ulic. Přirozenou barvu střech uprostřed ruší jen nepřirozeně modrý flek vytvořený slitím všech igelitových střech stánků na tržišti. Prudká stezka náhle ústí na hřebenu, za nímž se najednou objevují incké ruiny.

Ty nejsou soustředěny na jednom místě. Pokrývají několik ploch vzdálených od sebe i stovky metrů. Hlavní částí je incké obřadní centrum, jsou tu chrám slunce i obřadní lázně. Vše je stavěné ve stejném stylu jako incké kamenné zdi v Cuscu, jen trochu lépe zachovalé. Okna ve zdech a překlady nad dveřmi nejsou vzácností. Místo působí vzdušně i s tou spoustou turistů. Občas se ozve hlasité zapískání. To hlídač v oranžové vestě zpozoroval někoho, kdo vylezl, kam neměl.

Chrámy jsou položeny v sedle mezi dvěma vrcholy, s prudkými srázy napravo i nalevo. Po jednom ze srázů vede cestička k dalším rozlehlým ruinám. Na nich pěkně vidíme postup restaurování. Nejspodnější část je původní a kameny k sobě přiléhají beze škvír, přesně jako zdi v Cusku. Část nad ní je již opravená, ale dost povrchně, protože kameny jsou na sobě narovnány nějak nedbale. S mezerami mezi sebou vypadají, jakoby se každou chvíli měly zřítit. V rohu jedné zdi původní kameny úplně chybí. Jsou nahrazeny rovnými kvádry z pískovce, u nichž je na první pohled vidět, že sem nikdy nepatřily.

Poloha v sedle je takřka totožná s umístěním mystického Machu Picchu, k němuž se řeka Urubamba dostane po dalších 100 km cesty Posvátným údolím. A právě Machu Picchu bude naším dalším zastavením na pouti Říší Inků.