Dočká-li se příběh pokračování, se veřejnost dozví. „Pošťácká pohádka“, v níž zvítězila profesionální čest nad případnou ostudou, se totiž ocitla mezi českými rekordy.

KOMENTÁŘ DNE:

Očima Saši Mitrofanova: Uhoď mě, volají celé ty roky

„Maminka byla poštovní doručovatelka, a tak vím, že dopisy mohou na poště takzvaně zapadnout. Čest ale velí objevené psaní doručit, i když to zakládá na komplikace,“ řekl prezident pelhřimovské Agentury Dobrý den Miroslav Marek k nejnovějšímu záznamu v knize českých NEJ.

Dlouholeté přátelství

Ivan Hanuš, 64letý recepční na vysokoškolských kolejích, jeho názor sdílí. „Toho pošťáka, který to vrátil do oběhu, oceňuji. Mohl to roztrhat a nezpůsobit zaměstnavateli možný problém,“ poznamenal. Víceméně standardní přání, v tomto případě k Mezinárodnímu dni žen, které vyvolalo takové překvapení, totiž nebylo tuctovou poštou. Zvyklost dané doby posílat si přání ke všem výročím zde byla podložena dlouholetým přátelstvím.

„Někdy v šedesátých či sedmdesátých letech, s bratrem jsme byli tehdy ještě poměrně malí, byli naši rodiče na dovolené v Soči. Byli tam ubytováni v lázeňském rekreačním domě a seznámili se s tamní lékařkou, vrstevnicí, s níž si takříkajíc padli do oka. Rozvinulo se mezi nimi celoživotní přátelství, stojící hlavně na korespondenci, ale párkrát se ještě setkali osobně. Maminka zemřela v roce 1995, tatínek odešel třináct let po ní,“ shrnul fakta příběhu, který nečekaná zásilka oživila, Ivan Hanuš.

Dopis, odeslaný ze Soči 7. března 1989, letos sice dorazil na správnou pražskou adresu, na té dnes už ale bydlí vnuk adresátky. A ten tak obratem volal otci, že přišel dopis adresovaný na babičku.

„Když jsem dopis držel v ruce, sevřelo se mi srdce,“ s dojetím vypráví Ivan Hanuš. S přáním psaným v azbuce se vyrojila řada vzpomínek, které dodnes dokládají i uchovávané fotografie. To vyústilo v rozhodnutí pokusit se odesílatelku nebo její rodinu kontaktovat.

Na výzvu odeslanou před měsícem zatím nikdo nereagoval, beznadějné to ale není. Rodičům by totiž nyní bylo 87 a 90 let a na adrese v Soči, aspoň dle telefonního seznamu, je paní doktorka Pavlikovskaja stále registrována. Domluvit se s ní by pan Hanuš problém neměl, ruština mu prý slouží ke komunikaci s ruskými studenty lépe než angličtina. Ostatně ruští studenti mu také pomáhali rozluštit údaje ze zpáteční adresy, která byla špatně čitelná. Rukopis lékařů je údajně pověstný nejen v České republice.

Psaní obohatilo muzeum rekordů

Zda byl zlomyslný poštovní skřítek v tomto případě na ruské, či české straně, o tom se dá jen spekulovat. Ivan Hanuš stejně jako Miroslav Marek připomínají, jaká byla doba. Schylovalo se k sametové revoluci, atmosféra byla bouřlivá. Nelze tedy vyloučit ani úmysl.

„Nejkratší doručovací vzdálenost mezi Soči a Prahou je 2599 kilometrů. Kdyby psaní doručovala želva, která urazí pět set metrů za hodinu, při osmihodinové pracovní směně by jí to trvalo necelé dva roky,“ upozornil Miroslav Marek zhruba na patnáctinásobnou dobu, kterou k doručení dopisu z minulosti potřeboval člověk.

Exponát s příběhem se svolením rodiny ve čtvrtek ozdobil „poštovní oddíl“ pelhřimovského Muzea rekordů a kuriozit.