Symbolizuje novorozeného Ježíška, a aby nedošlo k nějaké mýlce, zapíchnou ještě do „Jezulátka“ malou růžovou cukrovou postavičku, s níž si potom děti hrají. Někdy těch cukrových Ježíšků musí být víc, aby se ratolesti nehádaly. A kdyby náhodou měli Belgičané pocit, že se jim toho růžového štěstí nedostává, mohou zajít do supermarketu a nakoupit si miniaturních panáčků s bílou plenkou, kolik jen chtějí. Drazí nejsou.

S marmeládou i uzeným lososem

„Cougnou je veliká tradice a slavnostní pokrm. Klasická verze se peče s rozinkami, cukrovými perličkami, vodou z pomerančových květů a nastrouhanou citrónovou nebo pomerančovou kůrou. Můžete však koupit cougnou jen s čokoládou či jen s rozinkami. Anebo úplně čisté těsto jako u brioche,“ vysvětluje mi Baptiste Maurel z vyhlášeného bruselského pekařství Gâteau. A neopomene zdůraznit, že on dělá jedině tu tradiční verzi.

Slovo cougnou pravděpodobně pochází z cunoieus, znamenající malý kousek. Peče se a prodává pouze v předvánočním čase – od St. Nicholase (našeho Mikuláše), kterého belgické děti prožívají daleko víc než Pere Noëla (Santa Clause), protože na začátku prosince dostávají větší a hodnotnější dárky.

Růžové Ježíšky z cukru prodávají v každém belgickém supermarketu.

Růžové Ježíšky z cukru prodávají v každém belgickém supermarketu.

FOTO: Kateřina Farná, Právo

Tradiční sladký vánoční chléb má délku kolem 25 až 30 centimetrů, výjimkou však nejsou ani obří kusy. „Nejde ani tak o rozměry, jako o dodržení konkrétního tvaru. Většinou si lidé cougnou kupují, nepečou to doma, stejně jako speculoos (belgické sušenky). Většina lidí jí cougnou s máslem a marmeládou, nebo si kousky máčejí v horké čokoládě. Módou poslední doby je položit na sladké pečivo plátek uzeného lososa,“ vysvětluje mi Baptiste, který se k pekařině odhodlal až v 18 letech.

„Rodiče ze mě chtěli mít chirurga. Vzepřel jsem se jim až po gymnáziu a šel jsem pracovat ručně s těstem. Začal jsem sice trochu pozdě, ale s o to větším nasazením teď dělám,“ prohodí. Docela dobře si vybavuje své úplně první upečené sladké děťátko.

Pomerančem voněla celá ulice

„V pekařství, kde jsem se učil, jsme s kolegyní chystali těsto. Tehdy jsme pracovali s vodou z pomerančových květů. Kolegyně si spletla dávkování, přehnala to. A když jsme várku upekli, pomerančem voněla celá ulice. Byla to hodně silná, exotická vůně. Šéfa to naštvalo, všechno šlo do popelnice, protože to chutnalo jako pečivo kropené parfémem,“ směje se teď staré učňovské příhodě a balí mi jedno sladké neviňátko s sebou.

Malý růžový Ježíšek navrch samozřejmě nemůže chybět. Bez něj by to nebylo ono.