Hroch je tak trochu maskot našeho městečka, prohlašuje Diego Alejandro Rojas a dodává, že větší strach má ze zmijí. Kapesní svítilnou osvětluje tento mladík jakousi obrovskou masu: mezi vysokou travou se klidně pase hroch. Ve tmě je stěží k rozeznání, kromě očí, které září jako světlušky. Některá zvířata se objevují níže v obci Doradal, jiná, poněkud odvážnější, se vydávají až k domkům.

„Přicházejí z haciendy Napoles, když nadejde noc,“ upřesňuje devatenáctiletý Alejandro.

„Dnes ráno jsem šla v půl sedmé na fotbalový trénink a jeden hroch byl na louce před školou,“ říká dvanáctiletá Lina Maria Alvarezová. Jediné, co ji poněkud uklidňuje, je nedávno postavený plot z ostnatých drátů.

Sedmapadesátiletá pekařka Rosa Gonzálezová zase vypráví, jak se s jedním hrochem ocitla tváří v tvář. „Honem jsem zavřela dveře a on odešel,“ říká.

Hroši se občas zatoulají i do obydlených oblastí

Hroši se občas zatoulají i do obydlených oblastí.

FOTO: Profimedia.cz

Doradal leží asi 150 kilometrů od druhého největšího kolumbijského města Medellínu, smutně proslulého jako hnízdo kartelu, který pod Escobarovým žezlem uvrhl zemi do krvavé lázně.

Kokainový král si v roce 1978 koupil hned vedle doradalských domků 2000 hektarů půdy, nechal tu postavit luxusní vilu, haciendu Napoles, a otevřel tu zoologickou zahradu, do níž dovezl stovky exotických druhů zvířat.

„V letech 1982 až 1984 dorazili z jedné kalifornské zoo čtyři hroši,“ uvádí biolog David Echeverri, který pracuje pro regionální sdružení na ochranu životního prostředí Cornare, jehož rozpočet pocházející ze zabaveného majetku kolumbijských mafiánů činí 400 miliónů pesos (3,24 miliónu Kč).

Hroši, ponechaní po Escobarově dopadení v prosinci 1993 svému osudu, se rozmnožovali, zatímco další zvířata z haciendy, plameňáci růžoví, žirafy, zebry či klokani, byla rozprodána do různých zoologických zahrad.

Hacienda Napoles, bývalé Escobarovo sídlo

Hacienda Napoles, bývalé Escobarovo sídlo

FOTO: Profimedia.cz

Dnes hroši tvoří největší skupinu volně žijících hrochů mimo Afriku, zdůrazňuje David Echeverri.

„Mladé mají každý druhý rok. Je to tady pro ně učiněný ráj. Nemají tu přirozeného nepřítele. Jsou klidnější než v původním prostředí,“ říká veterinář z Cornare Jairo León Henao.

Děti i mnozí dospělí jsou jejich přítomností nadšeni, a to do té míry, že večer místo na oblíbený fotbal chodí hrochy fotografovat.

„Když je nikdo nedráždí, jsou velmi mírní. Zvykli jsme si na ně a máme k nim úctu,“ prohlašuje jednadvacetiletá Mayerli Copeteová.

Dostanou se daleko

„Hroši se tu usadili,“ říká Echeverri. Z hladiny jezera u haciendy v ranním slunci vystupují tlamy a uši. „Odhadujeme, že jich tu je asi 35. Těžko se však dají spočítat, protože když někoho spatří, ponoří se do vody a vynoří se někde jinde,“ dodává.

„Za noc mohou ujít tři až pět kilometrů, stoupají podél řeky Doradal až k řece Magdalena. Někteří byli dokonce spatřeni na 150 kilometrů odsud,“ uvádí Henao.

„Kromě nebezpečí, že se stanou agresivními, představují riziko pro biodiverzitu, ohrožují kapustňáky a vydry. Rovněž přenášejí choroby, které mohou být pro dobytek osudové, brání rybolovu a znečišťují řeku výkaly,“ říká Henao. „Naštěstí dosud na nikoho nezaútočili,“ dodává.

Pro návštěvníky haciendy, která byla přeměněna na tematický park o 400 hektarech, jsou hroši tak oblíbenými zvířaty, že když v roce 2009 armáda zastřelila samce Pepeho, vyvolalo to bouři nevole.

„Jako kdybychom byli v Africe. Tohle nikdo nemá,“ raduje se osmačtyřicetiletá Clara Nuňezová.