Jako batoleti lékaři Jacobovi věštili, že se zřejmě nikdy nenaučí číst nebo mluvit a nebude si schopen zavázat tkaničky. Za to, čím je dnes, vděčí především své matce Kristine. Ta ho s láskou nechala být tím, kým je, nijak na něj netlačila a pomáhala mu studovat svět s otevřenýma očima, zatímco ignorovala všechny věci, jichž nebyl schopen.

Jacob trávil roky terapií a speciální výukou. Jenže tento systém nijak nerespektoval jeho potřeby a matka Kristine si brzy všimla, že když na terapii nedochází, dělá ohromné věci. Když na ni naopak chodí, je skleslý, uzavřený a nekomunikuje.

Už ve třech a půl letech byl Jacob nadšeným milovníkem kvantové fyziky a astronomie. Rozuměl všemu, co nedokázala pochopit většina dospělých. Také mu stačilo projít se neznámým městem a druhý den byl schopen namalovat plán města odpovídající mapě.

Kristine Barnettová se tudíž rozhodla chlapce vyučovat sama doma. Už v jedenácti letech díky ní mohl nastoupit na vysokou školu a dnes studuje fyziku částic na Indiana University v Indianapolisu.

Jacob pracuje na teorii relativity a řeší nejtěžší problémy z astrofyziky a teoretické fyziky. Pokud se mu prý podaří cokoli v tomto oboru rozluštit a objevit, může za to dostat Nobelovu cenu.