Nikolo, můžeš se čtenářům Magazínu Práva představit?

Studuji druhý ročník na Střední škole hotelnictví a turismu. Žiji s rodiči v Kladrubech. Kdybych měla mluvit o svých zájmech, tak to je především tanec, občas sport a hlavně kamarádky.

Jak jste se seznámili?

Martin: Poprvé jsem Nikču viděl v Kladrubech v rehabilitačním centru. Každou středu jsme tam měli tanečky. To jsme se ale jen pozdravili. Podruhé jsme se potkali na akci po plavání La Manche. To už mi padla hodně do oka.

Nikola: Moje maminka pracuje v rehabilitačním centru v Kladrubech jako fyzioterapeutka. Že bych za ní chodila často do práce, to moc ne. Na ty tanečky jsem jí jen něco nesla. Martin už tenkrát po mě pokukoval, já ale měla jinou známost. Balil mě tak dlouho, až jsem podlehla (smích).

Martin: Já o tom nevěděl. Až později mi řekla, že měla známost

Martine, čím tě Nikola okouzlila?

Má krásný úsměv a je s ní hrozná sranda.

Prozradíš své triumfy, kterými jsi zabodoval?

Jsem sám sebou a na nic si nehraju. Tak snad to stačilo.

Stačilo to, Nikolo?

Na první pohled mě zaujaly jednoznačně jeho oči. A pak určitě Martinův smysl pro humor.

Nikolo, přemýšlela jsi před začátkem vztahu nad Martinovým handicapem?

Určitě ano, kdo by nad tím nepřemýšlel…

Vztah s vozíčkářem pro osmnáctiletou holku určitě není jednoduchý…

Život s Martinem je úplně normální. Až na to, že vedle mě prostě jezdí.

Martin stále není úplně soběstačný, asi mu musíš hodně pomáhat…

Nikola: Pomáhám mu jen s přesuny do auta, na postel. A nalévám mu pití, podávám těžší věci. Jinak většinu věcí zvládá sám. Je pravda, že mi pěkně vyrostly svaly na pažích, což se mi moc nelíbí. Za chvíli ze mě bude asi kulturistka. (smích)

Martin: Má to místo posilovny. Ušetří spoustu peněz. (smích)

Martine, Nikola pro tebe zřejmě teď musí být velkou oporou?

Je super mít vedle sebe někoho takového. Moc mi pomáhá hlavně psychicky. I když mě dovede někdy pořádně naštvat, jsem šťastný, že jsem ji potkal.

Nikolo, tvoje maminka ti prý Martina dokonce dohazovala?

Malinko jo, občas o něm mluvila. Nedá se ale říct, že úplně dohazovala. Do vztahů si já mluvit nenechám. Každopádně neměla vůbec nic proti tomu. Ted si pořád hodně volají. To by tedy ale mohli omezit. (smích)

Určitě máš k prostředí vozíčkářů blíž kvůli práci maminky, která v kladrubském centru pracuje jako terapeutka. Učila tě maminka jak se o Martina starat?

Já za maminkou prakticky nechodila, to prostředí znám spíš z doslechu. Byla jsem za ní párkrát. Všechno mě učil Martin.

Co na tvoji známost říkaly spolužačky?

V podstatě nic. Řekla jsem jim jen, že mám přítele. Že to je Martin ví jen jedna nejlepší kamarádka. Po tomto rozhovoru se to ale asi trošku změní.

Jak vnímáš ty sama, že se Martin pyšní titulem Muž roku a bohužel i kvůli svému ochrnutí plní stránky časopisů?

Určitě mě těší, že mám nejhezčího muže. Jinak to ale neřeším, beru ho jako normálního kluka.

Jsi velmi půvabná dívka. Neuvažovala jsi o kariéře modelky?

Jako malá určitě, byl to dokonce můj sen. Teď si už moc nevěřím. Chtěla bych zkusit pracovat jako hosteska. Nafotila jsem snímky, které chci nabídnout agenturám. Práce hostesky by mě moc bavila. Bylo by fajn si přivydělat při škole.

Pro osmnáctiletou dívku je běžné chodit tančit na diskotéky, do klubů. S Martinem o toto zřejmě teď přicházíš. Nechybí ti to?

Tancování a vůbec párty a diskotéky miluju, to je moje. Na diskotéky jsem kluky ale nikdy nebrala. Chodím si to tam užít vyloženě jen s kamarádkami. Chodíme pořádně zapařit.

Martine, tobě nevadí, že Nikola chodí bez tebe na diskotéky?

Je to o vzájemné dohodě a důvěře. Uvědomuji si, že je mladší a chce se chodit bavit a se mnou si teď tedy moc nezatančí. Jen mám o ní vždycky strach, aby jí nikdo nic neudělal.

Nikolo, žiješ v Kladrubech, Martin ve Vrchlabí. Jak vypadá vztah na dálku?

Nikola: Tak s tímhle problém zatím vůbec nemáme. Martin si pro mě vždycky přijede a buď jedeme k němu nebo zůstaneme u nás. V tom horším případě jezdím autobusem. To ale opravdu jen když už to jinak nejde.

Martin: Přesně tak, autobus se jí nelíbí.

Jak vypadá váš společný den?

Nikola: Pokaždé jinak. Martin je blázen, neustále vymýšlí nějaké výlety. Pořád máme co dělat, fakt se nenudíme. Minulý víkend jsme například jeli automobilový závod.

Martin: Byl jsem nejmladší z účastníků a skončil ze třiceti osmnáctý. V orientačním závodě jsme s mojí navigátorkou Nikčou dojeli dokonce třetí. Byly to závody vozíčkářů. Na to, že řídím teprve měsíc, to byl úspěch.

Vztah na dálku nemůže fungovat věčně. Přemýšleli jste například o společném bydlení?

Nikola: Já určitě ne, na to jsem ještě mladá.

Martin: Zatím je na to brzy.

Martine, ty se v září prý vracíš do školy?

Je to tak. Vracím se do Brna na Fakultu tělovýchovy a sportu. Zbývají mi dodělat dva semestry. Budu po dohodě se školou studovat dálkově a dva semestry budu mít rozložené na dva roky.

Pochopila bych, že zvládneš studium například ekonomie. Může ale vozíčkář studovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu?

Samozřejmě handicap na sportovní škole vidět bude, ale to se zvládne s pomocí lidí okolo mě. Já studuji obor trenérství. A ten je hodně o teorii.

Je trenérství práce, které by ses chtěl v budoucnu věnovat?

Určitě. Bavilo by mě to moc. A s mým handicapem by to neměl být žádný problém. Tréninky se hlavně vymýšlejí v hlavě a tu mám zdravou (smích).

Představil jsi už Nikolu rodičům?

Představil a jsou rádi, ze mám vedle sebe někoho, kdo mi pomůže a sami si mohou trochu odpočinout.

Skončily ti pobyty ve dvou rehabilitačních zařízeních, co tě dál čeká?

Cvičení a škola. Nyní docházím na dvě hodiny denně do centra kousek od Vrchlabí v Hostinném a rád bych do dalších rehabilitačních center. Když jsem v ústavu nebo v lázních, tak cvičím od rána do večera. Ty posuny jsou pak samozřejmě mnohem větší.

Je pro tebe cvičení bolestivé?

Není a bolet to nesmí. Jde o protahování a posilování svalů. Někomu by se to mohlo zdát primitivní, ale já se třeba učím postavit na čtyři nebo se vleže postavím na lokty. Jde o takovéto typy cviků.

Jaký je tvůj momentální zdravotní stav?

Necítím tělo od prsou dolů. To se nezměnilo. Dělám ale velké pokroky v případě hybnosti rukou. Poslední úspěch je zatnuti břicha v leže na břichu a zvednutí pánve. Jinak pokroky se odehrávají v získávání síly a stability trupu.

Zřejmě je pro tebe teď hodně důležité, že jsi více soběstačný i díky novému autu. Jak zvládáš řízení?

Nejsem úplně soběstačný, vždy potřebuji někoho k sobě. Auto mě posunulo hodně dopředu, jsem mobilnější a částečně mě osvobodilo z vozíku. V nastupování do auta ale potřebuji vždy pomoct.

Četla jsem, že přestože jsi rok od nehody, stále nepobíráš invalidní důchod. Je to pravda?

Ano je. A bohužel to není jen můj případ, ty průtahy na sociálce se týkají spousty vozíčkářů. Já mám díky medializaci možnost na to upozornit a proto to dělám. Jsem rok od nehody, prokazatelně plně invalidní a dodnes mi nedošla ani koruna. Nebýt rodičů a úspor, zřejmě bych jedl kytky, bydlel ve stanu a pil vodu z potoka.

Martine, když jsme spolu dělali první rozhovor, říkal jsi, že do dvou let by ses chtěl postavit na nohy. Pořád to datum platí?

Platí, na tom se nic nemění. Držte mi palce.