Neopomene zdůraznit, že už není žádná mladá holka, která by se měla zpovídat z toho, jak nakládá se svým životem, že jí je "už" čtyřiatřicet. I když na to nevypadá. Narodila se v Nitře a česky mluví s nepatrným slovenským přízvukem. Ještě před měsícem o ní prakticky nikdo nevěděl, teď je celebrita.

Jak se v posledních týdnech změnil váš život?

Je hrozně hektický. Nejsem profesionální poskytovatel rozhovorů, musím se i normálně živit. Včera jsem tlumočila v Brně, předtím v Praze, mám i domácnost. Je to hodně náročné a stresující.

To jste přece musela čekat.

Věděla jsem, že něco takového přijde, ale naivně jsem si myslela, že to nebude tak masivní. Strašně se těším, až to pomine. Snad už lidé začnou mít dost tématu Paroubek a jeho přítelkyně, vždyť je tolik důležitějších věcí, o kterých je třeba psát, debatovat.

Co vám ta ztráta anonymity nejvíc vzala?

Zatím dvě kila. Jiní stres kompenzují jídlem a nabírají na váze, já hubnu.

Kolik teď vážíte?

Padesát kilo na 170 centimetrů výšky.

Petra Kováčová s Jiřím Paroubkem při neoficiální části setkání sociálnědemokratických předsedu vlád a stran v Praze v březnu 2006. Foto: Miloš Schmiedberger

Vysvětlete mi, prosím, načasování odtajnění vašeho vztahu. Byl to samospád nastartovaný uveřejněním vaší společné fotky v bulváru, nebo jste to tak měli naplánované?

Odpověď vyplývá z prohlášení, které vydal Jiří Paroubek s paní Zuzanou. Tam se říká, že chtěl tuto citlivou záležitost udržet do rozvodu. Protože to do médií prosáklo dřív, postavil se k tomu jako chlap. Rozhodl se k tomu se svou nynější chotí zaujmout jasný postoj.

Dotýkalo se to ovšem i vás.

Ano, jsme tři osoby, kterých se to týká. Ale vztah s jeho manželkou není moje věc. Je to čistě jejich záležitost a já nemám žádné právo se k tomu vyjadřovat.

Uvažujete o tom, co prožívá Zuzana Paroubková?

Lhala bych, kdybych řekla, že mi to je jedno. Neznám ji dost dobře, nejsem v jejím věku ani v její situaci. Stejně jako ona nezná moji. Není to příjemné a určitě to bolí. Je to situace těžká pro každého z nás.

Budete teď Jiřího Paroubka doprovázet na společenské akce, na které jsou zvány manželky či partnerky?

To není na programu dne, zatím nejsme ve fázi, abych zaujala místo oficiální partnerky.

Zeptám se vás tedy přímo: chcete někdy být druhou dámou?

Co tím myslíte?

První dáma je manželka prezidenta, druhá manželka premiéra.

O tom je hrozně brzy mluvit. Každopádně si myslím, že žena má svého manžela či partnera všemožně podporovat.

Máte o něho strach?

Vždycky máte strach o lidi, které máte rádi. O rodiče, rodinu - nedávno mi zemřela babička, o tu jsem se hodně bála, o přátele, a samozřejmě o partnera.

Čeho se v jeho případě bojíte nejvíc?

V této zemi naštěstí zatím nehrozí, že bychom se museli obávat nějakých pokusů o fyzickou likvidaci, ale některé slovní nebo mediální útoky jsou hrozné. A kolik toho člověk může vydržet?

Když se na něho útočí, nemáte chuť mu říct, aby se na politiku vykašlal?

Nikdy. Člověk má dělat to, co ho baví. Já to dělám a chci, aby to dělal i Jiří. Nic podobného bych mu neradila, protože vím, že svoji práci miluje, je pro ni stvořen a všechno jí obětuje. Na druhé straně by pro mě bylo nesrovnatelně lehčí, kdyby Jiří Paroubek, se kterým dnes jsem, nebyl politikem a já se nemusela zpovídat jako malá holka, která něco špatného vyvedla.

Myslíte si, že by vás ve svých 54 letech zaujal, i kdyby nebyl předsedou druhé nejsilnější strany s ambicemi na opětovné převzetí moci?

Samozřejmě. A bylo by to pro mne jednodušší.

Seznámili jste se, když jste mu tlumočila. Jak jste se k tomu dostala?

Jsem na volné noze a jako ostatním tlumočníkům mi práci zadávají různé agentury podle toho, jak si nás objednávají klienti. Poprvé jsem pro něho tlumočila, když byl na ministerstvu pro místní rozvoj. On si tlumočníky, s nimiž je spokojený - nejen mě, ale třeba i tlumočníky na němčinu nebo francouzštinu - bere znovu. Takže jsem mu tlumočila, i když se stal předsedou vlády.

Které jazyky?

Angličtinu, ruštinu a řečtinu.

Jiří Paroubek s tlumočnicí a současnou partnerkou Petrou Kováčovou. Foto: Miloš Schmiedberger

Zůstali vám stejní přátelé?

Ano. Jednu kamarádku mám od svých deseti let, chodily jsme spolu do lidové školy umění na výtvarku. Většinou to jsou Slovenky, které tady studovaly, jezdily jsme spolu jednou za měsíc domů.

Co říkají na poslední události ve vašem životě?

Jsou to vesměs inteligentní, zcestovalé dámy, vdané i svobodné. Vědí, jak to mám teď těžké, a fandí mi.

Dávají vám nějakou radu?

Ano, všechny stejnou, které se ale nedržím.

A to?

Abych si z toho nic nedělala.

Probíráte jistě i bezstarostnější témata, jako je móda, oblékání. Baví vás to?

Jako každou ženu. Ve čtyřiatřiceti se nepovažuji za nějakou mladou holku, ale za ženu. Do práce musím chodit elegantně oblékaná, jinak se dobře cítím v džínách a teniskách.

Konzultujete s partnerem oblékání?

Nakupovat spolu určitě nechodíme, v takovém stadiu náš vztah opravdu není.

Objevily se názory, že odhalení vašeho vztahu je součástí vylepšování obrazu ČSSD. Její předseda má teď po svém boku mladou, krásnou, vzdělanou a úspěšnou ženu...

Tomu přece nikdo rozumný nemůže věřit.

Vy nejste členkou ČSSD. Tedy sympatizantkou?

Jsem a už od dob, kdy ještě nebyla vládní stranou.

Čím vás přesvědčila?

Základní myšlenkou sociálních jistot, které přece každý potřebuje a každý rozumný stát o ně usiluje. Nemusím být pořád zdravá a silná, abych mohla dělat, co dělám teď.

Na úspěšnou třicátnici to je dnes dost neobvyklý postoj.

Jako dítě jsem třeba byla hodně nemocná, potřebovala jsem pomoc jiných. Dokonce jsem rok nechodila do školy, pátou třídu jsem absolvovala doma. Musela jsem držet velmi přísnou dietu. To se může stát kdykoli. Je pravda, že když jsem byla velmi mladá, měla jsem pravicové názory. Tenkrát po revoluci to tak prostě bylo. Vzpomínám si na ty mediální masáže, jak se budeme mít všichni skvěle a co nevidět doženeme Rakousko. V osmnácti jsem tomu snad mohla věřit.

Stejně si myslím, že to je mezi vašimi vrstevníky menšinový názor.

Znám spoustu třicátníků s těmito názory a sympatizantů sociální demokracie. Jsou to vzdělaní a dobře situovaní lidé. 

Chcete udělat něco pro to, aby ČSSD byla pro lidi vaší generace atraktivnější?

Myslíte proto, že neodpovídám stereotypu levicového voliče? V tom případě ano. Hlavně ale něco musí udělat ta strana. A Jiří se už nějakou dobu snaží ji modernizovat. Nebude-li moderní, mladé voliče, ve kterých je obrovský potenciál, nezíská.

Zajímáte se o ženskou otázku?

Ano, jistě, od vysoké školy, kde jsem se také zajímala o gender studies, postavení žen ve společnosti, problémy diskriminace apod. To mě hodně zajímalo. Nejsem ale zarytá feministka.

Mají u nás ženy rovné šance?

Jak v čem. Myslím, že Česká republika v tom má před sebou ještě dlouhou cestu. Je ještě za co bojovat. Myslím, že s tím souvisí i modernizace sociální demokracie.

Kdo je váš oblíbený autor nebo autorka?

Těch je hodně! V každém jazyce, který jsem studovala, vám mohu říct několik jmen.

Kdybyste se musela rozhodnout pro jediné jméno...

Vladimír Nabokov.

Film?

Třeba Frankenstein, který je krásně udělaný podle gotického románu Mary Shelleyové. Filmů, které se povedou natočit podle literární předlohy, je málo.

Který český film vás v poslední době potěšil?

Vratné lahve. Krásná svěrákovská melancholie.

Dostanete se do kina s panem předsedou?

Ještě jsme spolu v kině nebyli. Občas se podíváme na DVD.

Shodnete se na výběru?

Ne vždycky. Proto se třeba divil, že se mi líbí bondovky. Ale já četla v originále celého Fleminga!

Jakou hudbu máte ráda?

Operu. To máme s Jiřím společné.

Jakou hudbu posloucháte v autě?

Žádnou. Mám řidičský průkaz něco přes měsíc.

Tak tedy v rádiu.

To poslouchám hlavně BBC kvůli angličtině. Když jsem měla satelit, sledovala jsem kyperskou nebo ruskou televizi. To je pro sledování nejnovějších trendů v jazyce důležité. Třeba ruština prochází velmi rychlým vývojem.

Jaký máte vztah k penězům?

 Nejsem materiálně založená. Možná to někoho poté, co si o mně leccos přečetli, překvapí. Umím si je nicméně vydělat. Bohatství ale není mým snem. Chci žít normální život.

Plánujete si ho?

Pořád, ale nějak mi to nevychází. Nejspíš toho nechám (smích).

Jak si představujete svůj život třeba za deset let?

Budu pořád pracovat, možná jako tlumočnice, možná budu dělat něco jiného. Hlavně doufám, že budu dělat něco, co mě baví, to je pro mě strašně důležité.

Leč nejen prací živ je člověk...

Ty ostatní věci přijdou tak, jak mají přijít. Každý má své sny... Proč bych o nich měla veřejně mluvit?

Sama ale asi žít nechcete.

To ne, ale sama jsem žila dlouhou dobu. Umím to.

Patříte tedy k té velké skupině úspěšných, vzdělaných a samostatných třicátnic, které se to tak dobře naučily, že vlastně nikoho nepotřebují, tím méně někoho ze svých vrstevníků?

Ale já jsem chodila se stejně starými kluky. Taková je doba: Když jsem si na vysoké chtěla cokoli dovolit, třeba cestovat, musela jsem si na to vydělat. Naučila jsem se o sebe postarat. To ale nebyla moje volba. Když se naučíte být samostatná, nechce se vám být na někom závislá. Největší privilegium vyplývající z toho, že si na sebe vyděláte, je nezávislost a svoboda. Za všechno, co dostanete bez vlastního přičinění, za všechny ty zlaté klece, platíte jejich ztrátou.

Chcete mít děti?

Jednou určitě.

Překvapila jste sama sebe, že jste si vybrala muže o dvacet let staršího?

Ne. Nikdy jsem nedbala na první dojem, vzhled, krásu. Pro mě jsou důležité jiné věci. V první řadě intelekt. Jestli mě něco překvapilo, tak to, že se mě na to všichni ptáte. Ptala byste se, kdyby mně bylo dvacet a jemu čtyřicet? Nad tím by se asi nikdo nepozastavil. Mně bude čtyřiatřicet a jsem, myslím, hotová osoba.

Na první dojmy nedáte, jaké jste ale měla z Jiřího Paroubka?

Razantní, strohý, přísný. Moc se mi to nelíbilo.

Které vlastnosti si na něm nejvíce ceníte?

Cením si na něm smysl pro humor, inteligenci, pracovitost, dává mi pocit klidu.

Umí vás rozesmát?

No jéje. Kdybych se s ním nesmála, nemohla bych s ním být.

Ovlivňujete ho nějak, třeba i nevědomky?

Nechci ovlivňovat, ani měnit.

Zná se s vašimi rodiči?

Myslíte osobně? Ne.

Plánujete takové setkání?

Zatím ne, to je předčasné.

Kde žijí vaši rodiče?

V Uherském Hradišti, od roku 1992. Narodila jsem se v Nitře, když mi byly tři, rodiče se rozvedli, vychovával mě druhý maminčin manžel. Mám o sedm let mladšího bratra.

Vaříte?

Velmi ráda. Jenže to pořád ochutnávám, a když to je hotové, už mi to nechutná. Mám ráda všechny druhy masa a ryb.

Jaký je pan předseda strávník?

Vděčný.

Působíte velmi mírným dojmem, dovedete si dupnout, zakřičet?

O věci, na kterých záleží, se dovedu poprat. Nekřičím ale, nezvyšuji hlas a nemám to ráda ani u druhých.

Vraťme se k vaší profesi. Je rozdíl tlumočit pro běžného klienta a pro člověka, k němuž máte citový vztah?

Tlumočník musí být při práci vždycky profesionál a zachovat si odstup.

Platí to i pro tlumočení pro Jiřího Paroubka?

Ano, je to klient. Sedíme třeba při obědě s velvyslanci, jako tlumočník pochopitelně nikdy nejím. On anglicky rozumí velmi dobře, takže si nenechává tlumočit do češtiny, já si přesto zapisuji.

Proč tam tedy vůbec sedíte?

Jako jiní vrcholní politici včetně pana prezidenta, kterému jsem také tlumočila, má mluvit při určitých příležitostech z protokolárních důvodů česky. Nebo chce získat čas, aby si promyslel odpovědi. To dělají i ti, kdo mluví cizím jazykem perfektně.

Je nějaká oblast, kterou nerada tlumočíte?

Vyhýbám se medicíně nebo farmacii, protože se v nich necítím natolik fundovaná, abych podala dobrý tlumočnický výkon.

V čem se naopak cítíte silná?

V tom, co jsem už hodně dělala. Třeba právnickou angličtinu a ruštinu. Několik let jsem se dost věnovala i chemii. Učit se ale musím pořád.

Hovoříte několika jazyky, který máte nejraději?

To se nedá jednoznačně říct. Ruština je krásná v literatuře, není nic hezčího než číst Lermontova v originále. Francouzština zní nádherně v písních a šansonech. Moc se mi líbí i řečtina. A když někdo mluví dokonalou britskou angličtinou...

Jak jste přišla k té řečtině? Tu jste přece nestudovala.

Jela jsem tam před lety pracovat jako delegátka jedné cestovní kanceláře. Tam jsem se to naučila.

Kde máte jako tlumočnice mezery?

V češtině. Jako Slovenka v ní stále mám určité mezery. Hlavně výrazy, které se už dneska nepoužívají. Když jsem unavená nebo pod tlakem, ujede mi nějaká koncovka.

Jak dlouho to ještě chcete dělat?

Asi ne pořád. Tlumočník je nástroj a já bych přece jenom chtěla něco po sobě zanechat.

Co by to mělo být?

Uvažuji o jednom projektu, ale protože uvažuji ještě s někým, nemohu vám to zatím říct. V tuto chvíli ale chci dělat dál svoji práci.

Co si teď nejvíc přejete?

Aby už ten humbuk kolem mě skončil. Abych se zase mohla soustředit na svou práci. Doufám, že až tohle všechno opadne, mnozí lidé snad přijdou na to, jaká Petra Kováčová opravdu je.