Podnikat jsem chtěla už v 10 letech, přiznává devatenáctiletá Lucie Štruncová

Pamatuji si, že jsem měla spoustu nápadů už kolem deseti let. Chtěla jsem si otevřít e-shop s výtvarnými materiály. Žadonila jsem u taťky, ať se do toho pustíme, ale vysvětloval mi, že přeprodávat produkty od jiných výrobců nebude ono.

O dva roky později jsem se zamilovala do polymerové hmoty. A z téhle první lásky postupně vznikla rodinná firma.

Úplně poprvé jsem polymer spatřila u své sestřenice. Rodiče mi pak z Německa přivezli pár kostiček této hmoty. Funguje na bázi PVC, kdy po upečení v troubě změní svou konzistenci z měkké poddajné modelíny do pevného výrobku.

Nějakou dobu ležela u mě v šuplíku, jednou na ni ale přeci jen došlo. Po pár prvních experimentech a zkoušení jsem zabrousila na internet, kde na mě vykoukly tisíce obrázků a možností, které materiál nabízí.

Na tvorbu s tímto materiálem je zapotřebí spousta vybavení a pomůcek, a tak jsem dostala svůj první strojek na těstoviny, extrudér, podložku a další nástroje.

S tátovou podporou jsem ve třinácti letech začala provozovat první kurzy v místní knihovně v Plzni, kde jsme ale potřebovali velké množství polymeru a také nástroje pro každého účastníka.

Přes internet jsem už ve dvanácti letech hledala továrny, kde by nám hmotu vyrobili za levnější cenu. Povedlo se, až na to, že prvních 300 kilogramů dorazilo z Číny v naprosto šíleném stavu, kdy se hmota táhla jako žvýkačka. Naslibovali nám další hmotu už ve správné konzistenci, ale když nám před garáží přistála další várka, která byla tvrdá jako kámen, usoudili jsme, že tudy cesta doopravdy nevede.

Všechny potřebné nástroje jsme pak objednali z českých specializovaných e-shopů, které přeprodávaly výrobky z ciziny. Nastal však další problém, kdy mi účastníci kurzů většinu nástrojů zničili hned po několika použitích.

A právě tady táta dostal myšlenku, že bychom se mohli pustit do výroby kvalitních a robustních nástrojů pro práci s polymerovými hmotami sami a po pár prototypech, které tvořil v garáži, a já je následně ve svém pokojíčku testovala, jsme založili firmu LC Tools. Je to už sedm let zpátky, nedávno jsme se z kanceláří přestěhovali do haly o rozloze 500 metrů čtverečních.

Pořád jsme malá a rodinná firma, aktuálně nás tu pracuje sedm. V našich nových prostorech pořádáme akce pro polymerové nadšence, součástí je i výrobna, kanceláře, ateliér i foto studio.

Loni v létě jsme také zorganizovali akci s názvem Polymer Week, kdy k nám do Plzně přijelo přes sto lidí z celého světa a také 15 lektorů, kteří zde učili své autorské projekty a techniky. A to je moc krásný pocit, když lidem můžete předávat vlastní zkušenosti.

Jsem taková hlavní tvář celé firmy, ale dělám v podstatě od každého něco. Z polymeru tvořím výrobky, píši a fotím návody, jak s hmotou a nástroji pracovat, mám na starosti i copywriting, někdy komunikuji se zákazníky, točím videa na YouTube, lektoruji workshopy, organizuji vlastní akce a často také sdílím zážitky a příběhy ze svého života na blogu, nebo přednáším. Také vydávám vlastní časopis a připravuji knížku.

V garáži jsme v úplných začátcích vymýšleli prototyp extrudéru, ve kterém se hmota protlačuje do různých tvarů, které ručně nejdou vytvořit. Pojmenovali jsme jej Czextruder, aby každý na pohled poznal, odkud pochází. Nejvíce zákazníků máme totiž v Americe a v dalších zemích po celém světě. Česko zabírá asi jen pět procent.

Od extrudérů jsme se poté posunuli k designování gilotiny, která hmotu krájí na tenké plátky, nebo také strojku, protože do té doby všichni tvůrci používali strojek na těstoviny. Ten náš jsme udělali robustní, kvalitní a hlavně designový. Je asi čtyřikrát větší a vejde se do něj mnohem větší množství hmoty, díky čemuž je tvoření efektivnější.

Po celém světě denně z polymeru tvoří tisíce žen, mužů je jen pár desítek. Lidé, pro které je to odpočinek, koníček, ale také ti, kteří se tvorbou a lektorováním živí. Samozřejmostí je také spousta dětí, které z hmoty modelují postavičky, šperky a další drobné dekorace.

Záleží asi na segmentu, v kterém člověk podniká. U nás to bylo rozhodně jednodušší díky dnešním možnostem. Pracujeme hlavně na sociálních sítích, tudíž se rozšířilo i povědomí o našich produktech. Posty na Facebooku, návody, videa na YouTube… Nemáme žádné milióny zhlédnutí, ale vzhledem k tomu, že je celý tento segment velmi úzký, bylo poměrně jednoduché dát o nás v komunitě lidem vědět.

V Česku to máme trošku náročnější i proto, že si lidé pod pojmem polymerová hmota představí modelínu pro děti. Skrývá toho ovšem mnohem více. Ve světě je to umělecký materiál, z kterého tvůrci tvoří šperky, sochy, obrazy…

Pro mě osobně je největší úspěch, že jsem našla to, co mě baví, již v brzkém věku.

Je skvělé, když člověk najde věc, která jej naplňuje, a vytvoří si z ní i vlastní práci. S ohledem na nízký věk to má to ale i své stinné stránky. Neměla jsem asi úplně normální dětství jako ostatní – často chybím ve škole, mám jinačí starosti než lidé v mém věku.

Vzhledem k tomu, že je to s taťkou náš vlastní projekt a nejsem nikde zaměstnaná na určený počet hodin denně, pracuji v podstatě neustále, v tramvaji, ve škole, kdykoliv mám chvilku času. Ohromně mě to baví, ale občas se to se školou a také kamarády nedá zvládat tak lehce, jak bych chtěla.

V rodině určitě. Okolí to samozřejmě ví. Na střední jsem to třeba nikomu neřekla a všichni si to našli postupem času na Facebooku. Já vlastně ani nevím, co si o tom myslí. Možná z dálky vypadá vše úžasně, že mám vlastní firmu, přednáším, učím workshopy, píši časopis, organizuji akce pro lidi z celého světa…

Ale je to práce navíc, kterou mám ke škole a dalším povinnostem. Úplně to neřeším, spíše se pak usmívám, když si někdo stěžuje na nedostatek času.

Jsou dvě varianty. Buď nejdu do školy (mám individuální plán) a pracuji, připravuji se na workshop, píši články, jedu někam přednášet… Nebo ráno před sedmou vstanu, po cestě v tramvaji házím fotky na firemní a osobní Instagram či Facebook, ve škole napíšu testy, často také pracuji na notebooku o přestávkách.

Odpoledne jedu domů, tvořím či jedu do kanceláře, pak mám volno na přátele a sourozence, večer sednu k úkolům do školy nebo k další práci.

Vzhledem k tomu, že ještě žiju, tak jde. Jen je to takový nekonečný příběh, který snad po maturitě skončí. Studuji čtvrtým rokem na střední škole v Plzni obor Design interiéru. Naučila jsem se tam spoustu věcí, na druhou stranu je problém, když vím, jak to funguje v praxi a celý školní systém není natolik promakaný, aby studenty připravil na život po škole.

Málokomu se povede postavit se hned na vlastní nohy. Lidé z našich oborů jdou ve většině případů buď studovat dál, nebo se rovnou nechají zaměstnat v designovém studiu, což není úplně cesta, jakou bych chtěla jít. Proto se snažím brát si z každého předmětu něco užitečného, ale pořád si jedu svou.

Nad vysokou školou jsem přemýšlela dva roky v kuse. Na uměleckou vysokou jsem nechtěla, protože bych to absolutně nemohla zvládnout s tak našponovaným programem, jaký tam bývá. Druhá možnost je pedagogická škola, ale jak to dopadne, to nevím.

Po maturitě se hlavně těším na volnější dny plné tvoření, až budu moci plně pracovat na knížce, nebo vycestovat do zahraničí a mít vlastní workshopy. To mě nejvíce láká.

Lhala bych, kdybych řekla, že takový pocit nemám. V některých oblastech to pozoruji, mám určitě mnohem více zkušeností s podnikáním a s vlastními projekty, na druhou stranu ostatní mají zase volnější studentský život, který já tímto v podstatě promrhávám. Obě strany mají něco.

Kromě konference TEDx Prague Youth se v listopadu minulého roku v Olomouci zúčastnila pátého ročníku univerzitní konference UP Business Camp. Vystoupili tam i Jan Vlachynský, spolumajitel Baru, který neexistuje, dále Radek Hudák, marketingový manažer ve Slevomatu, či Jakub Tížek, zakladatel internetové společnosti FairList a dotační společnosti James Grant, který investuje většinu své energie do podpory začínajících podnikatelů. [celá zpráva]