Možná jste si někdy při cestě vlakem směrem z Kolína na Prahu všimli poblíž Českého Brodu podezřele vysokých „sloupů“. Těžko říct, zda se o nejvyšší stavbě v Česku hodí napsat, že je nenápadná, ale svým způsobem tomu tak je. Může za to štíhlost stožárů, pro kterou se při pohledu z dálky poněkud ztrácejí, a také chybějící okolní stavby, které by poskytly vhodné měřítko.

Místní obyvatelé i odborníci samozřejmě vysílač ve středočeských Liblicích, jejž spravují České radiokomunikace, dobře znají. Funguje už skoro 41 let, avšak konstrukce, z nichž se šíří rádiový signál, stávaly ve zdejší rovinaté krajině Polabí už od roku 1931.

Každý stožár jistí 15 kotevních lan, jejichž celková délka činí přibližně sedm kilometrů. Na těch nejdelších stráví jedna dvojice pracovníků i deset hodin v kuse.

Tehdy vysílání zajišťovaly anténní věže vysoké 150 metrů, po několika letech nahrazené novou technologií se stožárem o výšce 272 metrů. Ten byl při rozsáhlé rekonstrukci v 70. letech minulého století odstřelen.

Vznikl vysílač v dnešní podobě, což obecně nejsou jen stožáry, ale především technologické zázemí s výkonným zařízením, odkud signál teprve putuje do antén. V Liblicích byly v 70. letech 20. století instalovány dva stroje československé výroby Tesla SRV o výkonu 750 kW.

Že se dívá na nejvyšší stavbu v Česku, by z dálky jen málokdo odhadoval.

Že se dívá na nejvyšší stavbu v Česku, by z dálky jen málokdo odhadoval.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Liblice jakožto vysílač bývaly vytíženější, ale doba jde kupředu a dnes se dají rozhlasové stanice „chytat“ nejen prostřednictvím rádiových vln, ale i digitálně, přes kabel či satelit.

A tak jediným smyslem nejvyšší stavby v Česku, potažmo její každoroční důkladné údržby, v současnosti zůstává vysílání stanice Dvojka Českého rozhlasu. Na středních vlnách o frekvenci 639 kHz se odtud šíří do celých Čech každý den od brzkého rána do půlnoci.

Nejvyšší stavba, nejdelší výtah

V budově vysílače, vzdálené několik stovek metrů od stožárů, redaktora a fotografa Práva vítal technik Českých radiokomunikací Zdeněk Musil, pro něhož jsou Liblice pracovištěm už čtyři desítky let. Pamatuje doby, kdy tady pracovalo více lidí, čemuž rozsáhlé prostory zázemí odpovídají. Během návštěvy Práva tam bylo kvůli revizi rušno, ale jinak se jedná o docela osamělé povolání.

Směna je nepřetržitá, vždy o jednom člověku. Základní údržbu a chod jeden člověk zvládne. Když se dělají rozsáhlejší údržby, sejde se nás víc. A co nezvládneme sami, zadáváme externím firmám.

Několikadenní výluka vysílače se opakuje vždy na přelomu srpna a září. „Dělá se hlavně kvůli údržbě antén. Musíme zkontrolovat ocelovou konstrukci, vyzařovací a kotevní lana - to probíhá každý rok,“ vysvětluje Zdeněk Musil.

Technik Zdeněk Musil se v nepřetržité službě střídá s kolegy. „Základní údržbu a chod jeden člověk zvládne,“ říká.

Technik Zdeněk Musil se v nepřetržité službě střídá s kolegy. „Základní údržbu a chod jeden člověk zvládne,“ říká.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jiné práce přicházejí na řadu s delším odstupem. „Letos se natírají ocelová kotevní lana. Jsou opatřena ochranným nátěrem, který se jednou za pět let obnovuje.“

Součástí každého z dvojice anténních stožárů je také výtah, s nímž je možné se dopravit až do výšky 350 metrů, tedy téměř na vrchol konstrukce. Nejvyšší stavba u nás tak zároveň skrývá nejdelší výtah v Česku. Výrobek švédské firmy Alimak pohání spalovací motor. Vždy na začátku údržby jej specializovaná firma musí zrevidovat a zprovoznit.

Musil přání nechat se vyvézt a pořídit snímky z výšky hned zamítl. Přivolat si výtah by pořádně zkomplikovalo práci technikům údržby, kteří jej plně vytěžují. Až do nejvyššího „patra“ totiž stoupá téměř 45 minut!

Vichřice na laně

U jednoho ze stožárů byl Michal Flohr z firmy Balance, která dostala nátěr kotevních lan na starost. „Nejsme horolezci, ale výcvik potřebujeme. Jsme všichni řemeslníci s lezeckým výcvikem,“ objasnil.

Práce na nejvyšší stavbě v zemi není z pohledu pracovníků údržby žádná velká atrakce, spíš pořádně náročný úkol, a to z mnoha důvodů. Jedním z nich je počasí. Zatímco dole panuje téměř bezvětří, v několika stovkách metrů nad zemí často zuří vichřice o rychlosti 20 či 30 metrů za vteřinu.

Pro Michala Flohra a jeho kolegy z firmy Balance jsou největšími nepřáteli vítr a špatné počasí.

Pro Michala Flohra a jeho kolegy z firmy Balance jsou největšími nepřáteli vítr a špatné počasí.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Pak je tu samotné natírání. Pracuje se vždy ve dvojicích. Jeden zůstává na konstrukci stožáru a pomalu spouští na laně druhého, jenž se pomocí mechanických, několikanásobně jištěných kladek posunuje po kotevním laně a s válečkem a štětcem v rukou jej opatřuje nátěrem. Zezdola vše sleduje a řídí koordinátor.

„Nosnost výtahu je 500 kilogramů, tak většinou jedeme čtyři - dvě dvojice, z nichž každá obhospodařuje jedno spouštění,“ řekl Flohr. Vzhledem k tomu, jak dlouho výtah stoupá, se opravdu nevyplatí zapomenout dole nějaké náčiní…

Každý stožár jistí 15 kotevních lan, jejichž celková délka činí přibližně sedm kilometrů. Na těch nejdelších stráví jedna dvojice pracovníků i deset hodin v kuse! Na všechna lana jednoho stožáru padne 250 kg černé barvy. Při natírání není radno se ke konstrukci přiblížit, protože vítr fouká a dostat „ránu“ odletujícími kapkami z výšky několika set metrů nemusí být nic příjemného, jak varoval Musil.

Tým firmy Balance vyrazil do akce s tuctem lidí. „Za pět pracovních dnů se to dá zvládnout, pokud nám přeje počasí,“ dodal Flohr.

„Slavný“ parašutista

Na světě se nacházejí i vyšší anténní stožáry, než jsou ty v Liblicích. Rekordman s výškou 646 metrů, stojící v Polsku, dokonce držel od roku 1974 titul nejvyšší konstrukce světa. Při výměně kotevních lan o 17 let později se však vinou špatného technického stavu zřítil. Nikdo při tom nebyl zraněn. Dnes se nejvyšší podobné konstrukce s výškou přes 600 metrů nacházejí v USA.

Mimochodem, proč jsou stožáry liblického vysílače dva? „Jedná se vlastně o anténní systém,“ vysvětlil Musil. „Kdyby tam stála jen jedna ,tyč‘, vyzařovala by signál v kruhovém diagramu a pokryla by tak jen území v omezené vzdálenosti. Dva anténní stožáry mají vyzařovací diagram trochu jiný a lépe tak pokryjí celé Čechy, které jsou spíš ovál než kruh.”

Konstrukce stožáru je pouze nosičem. Signál šíří vyzařovací lana, která jej obepínají.

Konstrukce stožáru je pouze nosičem. Signál šíří vyzařovací lana, která jej obepínají.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Zmínil také, že signál se šíří pomocí vyzařovacích lan, která jsou napnutá v celé výšce stožáru. Vše je samozřejmě během výluky mimo provoz.

Revize vysílače je asi jediným pravidelným vzruchem při poklidné službě, kterou zařízení i jeho obsluha dennodenně vykonávají. S úsměvem, ačkoli nešlo o žádnou legraci, se tady vzpomíná jen na „narušitele“ s padákem, jenž si chtěl před 12 lety dopřát trochu adrenalinu.

Počíhal si právě na dobu výluky, v noci vylezl až na vrchol vysílače (i to musel být adrenalinový výkon) a k ránu se odhodlal k seskoku. Ve 270 metrech nad zemí se mu padák zamotal do kotevního lana. Spása z nebe v podobě vrtulníku se záchranáři dorazila za hodinu.

Tento případ inspiroval i tvůrce seriálu Sanitka 2. Epizoda se záchranou parašutisty se dokonce natáčela přímo u liblických anténních stožárů. Ovšem tentokrát v bezpečné výšce jen několika metrů nad zemí.