„Dřív se místa neměnila a po revoluci, kam by se člověk hrnul, když nechtěl podnikat. Je to zajímavá práce, baví mě,“ přiblížil Právu Ehrenhaft důvody, proč stejnému místu zůstal věrný. Do společnosti, která tenkrát nesla jméno Pražské kanalizace a vodní toky, přišel jako šestadvacetiletý.

Dispečink sídlil na Karlově, na začátku osmdesátých let se stěhoval na Floru, kde působí dodnes. Tehdy rozlícení odběratelé hlásili, že neteče voda, přímo dispečerům. Dnes centrální vodohospodářský mozek pro Prahu, bez nějž by nastal totální chaos, přijímá hlášení z hostivařského call centra a rozhoduje, kam kterou posádku zákrokové služby vyšle. Dispečeři řídí distribuci pitné vody a odvádění odpadních vod, řeší havárie i krizové situace.

Jak to bylo dříve

„Proti dnešku to byly pionýrské doby. Seděli tady dva lidi, jeden vedoucí, druhý bral veřejnost,“ vzpomíná Ehrenhaft v potemnělé místnosti s modrým kobercem, plné počítačů, které zachycují veškeré dění v souvislosti s vodou na území metropole. Celou jednu stěnu zabírají obrazovky se schématy potrubí v metropoli.

„Dřív existovaly jen obří papírové plány a mapy rozdělené na očíslované čtverce, které ležely narovnané ve skříních. Byly jich stovky,“ vzpomíná, nikoliv s nostalgií. Třeba dlouhá Sokolovská ulice zabírala tři čtyři mapy. Když nastala porucha, vytáhli pracovníci dispečinku příslušné dokumenty a naváděli techniky do dotčené lokality. Když se poruchová služba nacházela poblíž místa závady, přijela si pro mapu na Floru. Zápisy z výjezdů se zapisovaly do sešitů, někdy opraváři doplnili i jednoduchý zákres.

„Všechno trvalo déle. Proti dnešku si technici museli vystačit s primitivním zařízením na hledání poruch. Když panovalo ošklivé počasí, bláto, déšť, bylo horší najít uzávěry. Dneska je technika mnohem lepší,“ ujišťuje Ehrenhaft na svém pracovišti, kde v tu chvíli vládl možná až nezvyklý klid.

„Čím méně telefonátů, tím je to lepší,“ usmívá se s tím, že potrubí nyní praská méně, protože se intenzivně opravuje. Přiznává, že za celou dobu svého působení u PVK se do kanálu neodvážil. „Podíval jsem se jen do přivaděče ze Želivky. Jedno stavítko tady, druhé tam, kdyby to povolilo, no, to je nepříjemný pocit, ale zajímavý,“ prozradil.