Častolovice jsou malá víska na severu Čech mezi Českou Lípou a Novým Borem. Nenápadná Floriánova huť se skrývá mezi ostatními roubenkami a málokdo by poznal, že právě tady ožilo sklářské řemeslo.

„Na počátku 90. let jsem zdědil po babičce domek z roku 1913. Nebyl v moc dobrém stavu a nikdo z rodiny o něj nejevil zájem. Tak jsem se rozhodl, že si v něm zařídím sklárnu,“ krčil rameny vyučený sklář Petr Červený, jako by vybudovat huť nebylo nic zvláštního.

Sklář Petr Červený si huť ve zděděné chalupě postavil vlastníma rukama.

Sklář Petr Červený si huť ve zděděné chalupě postavil vlastníma rukama.

FOTO: Milan Malíček, Právo

FOTO: Milan Malíček, Právo

Nejprve musel postavit protipožární zeď a oddělit huť od obytné části domu. Pece, kde jeho výrobky vznikají, si stavěl sám. „Vyšlo to levněji,“ vysvětlil skromně Právu před Vánoci.

Huti dal jméno po sv. Floriánovi, patronu těch, kdo pracují s ohněm. Díky své šikovnosti a pomoci rodičů se zadlužil jen minimálně a nájem také platit nemusel. Nahrála mu i doba, v níž na tradičně sklářském severu Čech ne všechny továrny vyrábějící sklo zvládly přechod k tržnímu hospodářství. Získal tak z krachujících podniků vybavení či polotovary za hubičku. Ale nejen to.

Poklad z Košťan

Protože miluje historii, učaroval mu styl secese a art deco. Staří mistři mu v tom byli velkou inspirací. Když v roce 1995 končila výroba ve sklárnách v Košťanech u Teplic, které v době secese patřily k neznámějším u nás i ve světě, rozjel se tam. I proto, že Košťany jsou spjaty s působením sklářského mistra z Německa Josefa Rindskopfa. Ten byl ve své době sklářským guruem.

Do řemesla zaučil i syna Lukáše.

Do řemesla zaučil i syna Lukáše.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Ve skladu objevil zaprášené polorozpadlé knihy jeho detailních návrhů, náčrtů a postupů sklářské výroby, zejména lamp, mís, váz a pohárů, jakousi kuchařku pro skláře z přelomu 19. a 20. století.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Knih bylo čtyřicet. Dal jsem za ně šestnáct tisíc, což bylo v té době docela dost. Když pak přijel můj známý, starožitník z Vídně, prohlásil, že jsou tak za třicet tisíc. ,Tos mě uklidnil,‘ zasmál jsem se. ,No počkej, já myslím za jednu!‘ prohlásil starožitník.“ V tu chvíli Červený pochopil, jaká vzácnost mu spadla do klína.

Inspiraci pro své výrobky čerpá právě z těchto knih, které nechal zrestaurovat a znovu svázat. Ladné tvary a zdobné křivky se mu nikdy neokoukají. A zdá se, že zákazníkům také ne. O tyto výrobky je ve světě velký zájem.

Vyrobit vánočního andělíčka trvá zručným sklářům několik minut, figurky putují do celého světa.

Vyrobit vánočního andělíčka trvá zručným sklářům několik minut, figurky putují do celého světa.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Sklo existuje pět tisíc let a všechno už tu bylo. Je jen třeba to správně zopakovat,“ tvrdí sklář. „Do amberu, jak se říká odstínu skla, přidáváme sůl i mouku. Pak jej dobarvujeme oxidy kovů. Kobaltem do modra, železem do zelena nebo do hněda.“ Právě v takových barvách jsou džbánky či půllitry s cínovými pokličkami. Ty patří k výrobkům, o něž je největší zájem.

Andělíček za 15 minut

V současné době Petr Červený zaměstnává dva taviče, cínaře, brusiče, dva pomocníky a čtyři skláře. Jedním z nich je jeho syn Lukáš (21).

„Vždyť jsem tu strávil dětství, na tátu jsem se chodil dívat k peci už jako dvouletý. Co jiného bych měl dělat?“ smál se, zatímco zručně upravoval křídla vánočnímu andělíčkovi.

Petr Červený si podněty k tvorbě bere z knih, ve kterých své návrhy shromáždil známý sklář Rindskopf.

Petr Červený si podněty k tvorbě bere z knih, ve kterých své návrhy shromáždil známý sklář Rindskopf.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Sklo na něj se tavilo 14 hodin při teplotě 1360 °C, chladnutí jej čekalo v chladicí peci, kde je jen 500 st. Putoval poté do amerického Chicaga. Zájem nejen o andělíčky, ale i o další vánoční symboly, svícny či lampy, byl ve vánočním čase velký.

Nechce se ani věřit, že andělíčka Lukáš a jeho kolegové dokážou ze žhavé hmoty, která se táhne jako med, vytvarovat za pouhých patnáct minut.

FOTO: Petr Horník, Právo

FOTO: Petr Horník, Právo

Inspirace secesí se u výrobků z Florianovy huti nezapře.

Inspirace secesí se u výrobků z Floriánovy huti nezapře.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Už to máme zautomatizované, ale nuda to není. Sortiment skla se mění každé dvě až tři hodiny, tisíc exemplářů tu zvládneme za dva až tři dny, záleží na velikosti kusů. To se neděje každý den. Zákazníci však přicházejí se stále novými požadavky a my se jim vždy snažíme vyhovět,“ řekl Petr Červený, jehož tým před nedávnem dodával repliky historického skla do filmu Jan Hus (třídílný film ČT z roku 2015 – pozn. red.).

Zájem je i o sklo ve spojení s cínem. I tady oprášil secesní nápady a naštěstí narazil na starého cínařského mistra. „Není jich u nás mnoho – a tenhle mě zasvětil do řemesla. I když jsem později často postupoval metodou alchymistů, cestou pokus – omyl,“ podotkl Červený.

„Setkání s Petrem přišlo v pravý čas,“ tvrdí jeho partnerka Mirka Havelková.

FOTO: Petr Horník, Právo

Cín tu taví v obyčejném hrnci při teplotě kolem 250 °C. Po vychladnutí ve formě jsou na světě zdobné ornamenty, které po spojení se sklem působí mile starobylým dojmem. „To mám rád,“ pochvaloval si.

Láska po třiceti letech

Před nedávnem si Petr Červený se svou partnerkou Mirkou Havelkovou otevřel obchod se sklem také v pražských Vršovicích.

„Když jsem viděla tu nádheru, kterou Petr posílá do světa, musela jsem ho obdivovat. A zároveň mi přišlo líto, že u nás v Česku kamenný obchod nemáme,“ vysvětlila Mirka. A iniciativně se pustila do práce. Otevřeno mají od loňského srpna a i díky příznivým cenám se tu dveře netrhnou.

„Setkání s Petrem přišlo v pravý čas,“ tvrdí jeho partnerka Mirka Havelková.

„Setkání s Petrem přišlo v pravý čas,“ tvrdí jeho partnerka Mirka Havelková.

FOTO: Petr Horník, Právo

Mirka a Petr spolu žijí dva roky, ale znají se mnohem déle. „Od třinácti – seznámili jsme se u rybníka,“ uvedla osmačtyřicetiletá Pražanka, která do severních Čech jezdila na prázdniny. Z kamarádství se časem vyvinula studentská láska.

„Vlastně jsme ji nikdy neukončili,“ poznamenali se smíchem. Petr odešel na vojnu a vzdálenost tehdy vztah přerušila. Oba si našli jiné partnery, s nimiž založili rodinu. A oba se po čase rozvedli. Mirka má dvě děti, dnes už studenty, Petr má kromě syna Lukáše ještě dceru Dádu. To se ale o sobě navzájem dozvěděli, až když se znovu potkali. „Když jsme se skoro po třiceti letech sešli, měli jsme si pořád co říct,“ dodala Mirka.

FOTO: Petr Horník, Právo

Po nějaké době zjistili, že vzdálenost Praha–Častolovice už není tak velká jako kdysi, a stali se z nich partneři. Mirka v té době pracovala jako účetní, ale brzy zjistila, že práce ve sklárně či brusírně ji naplňuje víc a víc. Naučila se tiffany techniku, pomocí níž zvládá vitráže. Ze zlomků skla také vyrábí šperky. I pro ni se Floriánova huť stala srdeční záležitostí.

„Byl to životní restart, který jsem v té době opravdu potřebovala,“ přiznala a dodala, že nejen ve svém partnerovi, ale i v kráse skla našla novou inspiraci.