Milan Luštinec ve své firmě v Žacléři v podhůří Krkonoš dnes zaměstnává okolo čtyřicítky lidí, kteří pro značku Lusti vyrábějí lyže a snowboardy. Nad svými začátky v dolech však úspěšný podnikatel rozhodně neohrnuje nos. „Opravovat stroje mě bavilo,“ komentuje období mezi lety 1987, kdy se vrátil z vojny, a 1993, kdy šachtu zavřeli.

„V dolech se asi nikomu úplně nelíbí, ale když na to vzpomínám, tak rád,“ vypráví s úsměvem na tváři. Optimismus v životě rozhodně potřeboval. Na startu svého podnikání totiž musel snášet jednu pohromu za druhou a od krachu ho nakonec zachránila jedna hodně šťastná náhoda.

Výroba začala na smetišti

První snowboard si Milan Luštinec vyrobil pro sebe, to ještě pracoval v dolech a nějaké podnikání s prkny ho vůbec nenapadlo. „O výrobě snowboardů jsem nevěděl vůbec nic, bylo to metodou pokusu a omylu,“ vzpomíná rodák ze Žacléře. Dokonce ani netušil, kde koupit materiály, a tak se vydal do sídla tehdejšího podniku Artis.

„Třeba skluznice jsme koupili oficiálně, ale dovolili nám použít i zbytky ze smetiště, odřezky, které vyhazovali,“ popisuje dobu těsně po revoluci. „Jezdit se na něm dalo, i když hodně špatně,“ přiznává.

I hodně špatné ježdění na prkně však vzbuzovalo zájem, a kdo snowboard viděl, chtěl mít svůj vlastní. Luštinec se tak v práci zdokonaloval, a když později končil v dolech, rozhodl se s výrobou prken začít naplno. Vzal si úvěr na čtvrt miliónu a bance se zaručil právě dostaveným rodinným domem, kde bydlel s manželkou a dvěma dětmi.

Milan Luštinec

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jenže rozjezd se Luštincovi nedařil, po půl roce ho opustil společník a první velká zakázka skončila pořádným fiaskem. „Objevil se člověk, který chtěl vyrobit tisíc prken s tím, že je dokáže prodat. Vzal jsem si kvůli tomu miliónový úvěr, on si snowboardy odvezl a já už ho v životě neviděl,“ vypráví s tím, že má dodnes schovanou podepsanou směnku.

„Nemělo smysl se soudit. Vyhrál bych, ale on by to stejně neměl z čeho zaplatit, všechno utratil,“ shrnuje Luštinec. „A pak se stal zázrak,“ pokračuje ve svém životním příběhu, který připomíná divokou horskou dráhu.

Setkání na parkovišti

„Dostal jsem se do velkých dluhů. Už jsem se loučil s rodinným domem, který měl po dvou letech podnikání propadnout bance,“ popisuje podnikatel. „Najednou mi z faxu vylezla zpráva, že nějaký Rakušan hledá výrobce snowboardů a chtěl by jich 150.“

Zoufalý Luštinec vzal své poslední peníze a se sousedem, který na rozdíl od něj uměl německy, se vydali na smluvené místo. „Seděli jsme tam do jedenácti do večera, ale nikdo nepřišel. Už jsme byli zpátky u auta, když jsem si všiml, že na parkovišti přibyla jedna rakouská SPZ. Zkusili jsme se ještě vrátit na místo setkání a zákazník tam skutečně seděl.“

První lis na lyže nebo brusku jsem si vyráběl sám.

Obchod sice domlouvali do tří do rána, ale tentokrát si zájemce objednávku nejen vyzvedl, ale také i zaplatil. Ke snowboardům si navíc Rakušan brzy objednal i lyže. „Oni dodali materiál a my jsme to vyrobili. Díky tomu jsme najednou lépe věděli, z čeho se lyže vlastně dělají,“ směje se Luštinec s tím, že takové znalosti se předávají z generace na generaci a nezasvěceným je nikdo jen tak neřekne.

Sám měl zase výhodu v tom, že nemusel nakupovat drahé stroje. „První lis na lyže nebo brusku jsem si vyráběl sám,“ dává příklad.

Dluhy sice Luštinec splatil, pořád ovšem tvořil lyže a snowboardy „jen“ pro cizí značky. „Chybělo mi, že nemůžu být v prodejně lyžařského vybavení na něco pyšný, něčím se pochlubit. A navíc to na chlubení ani moc nebylo, požadavek zněl, aby byl výsledek co nejlevnější,“ vysvětluje Luštinec, proč se vydal cestou vlastní značky.

Lyže pro dceru

Se značkou Lusti se začínalo opatrně. „Vytvořili jsme 20 tisíc párů lyží pro cizí značky a k tomu 20 párů lyží Lusti pro známé,“ přibližuje zakladatel. V Žacléři se zaměřili i na okrajové sporty, na „lušťovkách“ tak startovala třeba i boulařka Nikola Sudová na zimních olympijských hrách ve Vancouveru v roce 2010.

Dnes už výrobky podepsané Lusti v produkci jednoznačně převažují, ročně se jich tu vyrobí pět až šest tisíc kusů. „Dříve bylo vše americké dobré a vše z východu špatné. Nyní už si lidé zase rádi koupí český výrobek,“ dozvídáme se konkurenční výhodu firmy.

Lyže by měly odpovídat vašemu lyžařskému umění. Trápit se budete na příliš špatných i na příliš dobrých.

Dnes už tu nepřichází v úvahu, že by se výrobky lepily doslova na kolenou, jako když Luštinec vyráběl svůj první snowboard. „Už samotné dřevěné jádro musí být strojově přesné, to neuděláte tak, že budete ručně hoblovat prkénko,“ směje se. Pořád tu pracují i stroje, které sám vyrobil, a také ty, které vytvořili další zaměstnanci podle jeho vzoru.

A jakou radu by dal zájemcům o lyžování? „Lyže by měly odpovídat vašemu lyžařskému umění. Trápit se budete na příliš špatných, levných lyžích, které nestačí vám, i na příliš dobrých, drahých lyžích, kterým zase nestačíte vy,“ odpovídá.

„Dnes už neplatí, že si stačí vybrat délku a říct: to jsou moje lyže. My máme na jednu délku třeba dvanáct různých modelů a každé budou trochu jiné: 'slalomky', 'obřačky', lyže na funcarving,“ vypočítává.

Běžky sice Lusti nenabízí, naopak zde najdete třeba lehké karbonové lyže na skialpinismus. „Dcera na nich chtěla závodit, tak jsme je kvůli ní začali vyrábět,“ vysvětluje Luštinec s úsměvem. I tady platí, že než aby rodák ze Žacléře něco kupoval, raději si to sám vyrobí.