Výchova technických odborníků je jedním z hlavních neduhů našeho trhu pracovních sil. V čem je podle vás problém?

Je to dáno odpovědností, která je na technické odborníky kladena. Jestliže v ekonomických disciplínách, jako je účetnictví nebo statistika, je důležitá přesnost výpočtu a nezáleží už tolik na doprovodném komentáři, pak v technických oborech je to o to těžší, že přesné počty musí být podloženy i správnou teorií a správným rozhodnutím o postupu. Takže zodpovědnost na technických odbornících je řádově vyšší než na ekonomech a ti mají zase vyšší zodpovědnost než kupříkladu humanitní obory.

Drahoslav Matonoha

Drahoslav Matonoha

FOTO: archiv SŠT Praha

Česká republika měla ve světě dobrou pověst, pokud jde o výchovu technických odborníků. Co se změnilo, že mladí lidé už nemají o technické obory zájem?

Je to dáno i tím, že dnes se obecně nenosí pracovitost. Když si otevřeme noviny, tak za hrdinu je považován člověk, který peníze vydělal tím, že nic nedělal. To vede k tomu, že pracovitost je ve společnosti vnímána jako poslední možnost obživy. A abyste mohl být dobrým technickým odborníkem, musíte být pracovitý. To je první atribut.

Pracovitost je ve společnosti vnímána jako poslední možnost obživy

Druhým atributem je rodinné zázemí. Rodiče už se dnes nevěnují dětem tak jako v minulosti, že s nimi hráli hry, vyráběli různé hračky a přístroje, a děti se to nemají kde naučit.

Třeba škodovka bývala ideální auto pro domácí kutily, takže otec se synem se přes týden „hrabali“ v autě, aby mohli v neděli bezpečně vyrazit na výlet. To už dnes až na výjimky nikdo nedělá, takže to ani nemůže naučit svoje děti.

Na to navazuje základní výuka ve škole, kde už se nechodí jako dřív na pozemky a na dílny, protože rámcové vzdělávací programy základního vzdělávání umožnily zrušit pracovní výuku. Podle průzkumu, který jsem si dělal, když jsem nastoupil do funkce ředitele této školy, devět škol z deseti zrušilo dílny a pozemky.

Co je nahradilo?

Nahradilo je vaření, stolničení, batikování, prostě to, co je učitelkám bližší, a tím zaměstnávají od páté do deváté třídy i chlapce. Kluci mají trochu jiný typ myšlení než děvčata, ale nemají ho kde uplatnit.

Otce totiž většinou nevidí, jelikož ten honí peníze, aby uživil rodinu, takže doma vidí matku, na základní škole potkávají učitelky, učitele abyste na základce pohledal; školník také už dnes nic neopravuje, protože na všechno se najímají firmy, tak kde se ti kluci mají seznámit s technickým myšlením?

My se pomalu dostáváme do situace, že to, co bylo na naší pracovní síle obecně nejzajímavější, tedy technická zdatnost a zručnost, se ze společnosti vytrácí a v rámci Evropy ztrácíme kredit „zlatých ručiček“.

Má na tomto stavu podíl i přehlíživý přístup k matematice v našem vzdělávacím systému?

Matematické myšlení je velmi dobrým nástrojem pro technické myšlení a podporuje ho. Když si dokáže člověk představit, co je to kubík dřeva, tak se mu s tím daleko lépe pracuje, protože ten kubík nemusí být vždy metr krát metr krát metr, ale může být v prostoru různě rozložen. Takhle se to na základkách ale bohužel neučí.

Znáte ten klasický chyták, co je těžší, zda kilo peří nebo kilo železa? Dřív děti odpovídaly, že je to stejné, ale dnes vám šedesát a možná i víc procent dětí odpoví, že kilo železa je těžší. Dnešní generaci dětí chybí obecná technická představivost.

Jste ředitelem střední technické školy. Co děláte pro to, aby se situace změnila k lepšímu?

Vzhledem k tomu, že připravujeme stavební, strojírenské a elektrotechnické obory, což bez technického myšlení a základních matematicko-fyzikálních znalostí nejde, nezbývá nám nic jiného než si populaci těch, kteří by k nám chtěli jít studovat, předpřipravit.

Proto jsme společně se základní školou v Grafické ulici rozjeli školní projekt “Líhně zručnosti“. V současnosti máme čtrnáct běhů po deseti dětech ze základních škol, které k nám chodí na dílenské přípravy.

Děti tu zažívají základní pocit vítězství nad hmotou a pocit z dobře vykonané práce, protože na Vánoce si přinesou domů první vlastnoručně vyrobený dárek. To hlavní, co ale získají, je poznání, že práce, která má hmatatelný výsledek, vás může uspokojit daleko více, než když pracujete s fiktivními čísly nebo s elektronickými daty.

Odborníci si stěžují, že dovednosti, s nimiž studenti vycházejí, neodpovídají požadavkům zaměstnavatelů. Nakolik spolupracujete s firmami, abyste se požadavkům praxe co nejvíce přiblížili?

Máme v jednom studijním ročníku zhruba 200 dětí a vedle toho asi tři sta partnerských smluv, takže si můžete představit, že s firmami spolupracujeme velmi úzce – od malých živnostníků, kteří zaměstnají jednou za čtyři roky jednoho učně, až po významné firmy.

Máme kupříkladu už pět let fungující projekt „Reprodukce profesních specialistů“ s Metrostavem a Subterrou. Jednou z hlavních výhod této spolupráce je, že studenti se u firmy nejen vyučí, ale mají i záruku tříleté praxe, po níž jsou obecně zaměstnatelní na trhu práce.

Největším nebezpečím dnešní generace je totiž to, že žije s rodiči, kteří nechodí do práce, protože jsou nezaměstnaní a žijí na dávkách. Jejich potomek se nakonec horko těžko vyučí nějakému řemeslu, poté ho tři roky nikdo nezaměstná, takže nezíská základní pracovní návyky, a pokud se mu nepodaří během prvních tří až pěti let po vyučení nastartovat cyklus – ráno vstát, jít do práce a teprve po práci za zábavou – tak se může klidně stát, že už v životě nikdy pracovat nebude.

Dostáváte mladé lidi s různým rodinným zázemím, Co děláte, abyste z nich vychovali odborníky podle svých představ a požadavků trhu práce?

To nejtěžší je překonat pocit vyhoření ve vztahu ke vzdělání, který se projevuje už u žáků základních škol. Oni k nám přicházejí tak zdevastovaní, že nemají zájem se cokoli učit.

Snažíme se v nich vzbudit motivaci formou individuálních úkolů, pololetních a ročníkových prací, které žák musí odevzdat, aby mohl pokračovat dál, takže ví, že nestačí přijít do školy a jen si to tu odsedět.

Vzdělání totiž může probíhat jen tehdy, existuje-li motivace a vnímání na straně toho, kdo se má učit. Pokud nevnímá, tak probíhá pouze výklad pedagoga, jako když hrách na stěnu hází.

Vidíte nějaký lék na tuto apatii ke vzdělání?

Ideální by bylo, aby si žáci už na základním stupni vzdělání byli vědomi toho, že musí při ukončení školy prokázat nějaké znalosti. Tomu by mohly napomoci závěrečné testy, pokud budou pojaty jako prostředek zjednání nápravy uvnitř jednotlivých škol a nebudou zneužívány k sestavování žebříčků a pořadí základních škol a k rozdělování žáků na studijní a nestudijní typy.

Kdybyste měl možnost mávnutím kouzelného proutku vyřešit největší problém technického vzdělávání mladých, který by to byl?

Nastavit systém odborného vzdělávání tak, aby nebyl brzdou pro ty, kteří chtějí jít touto cestou až k dosažení akademického titulu, ale zároveň aby se v co největší míře podpořila možnost kdykoli z toho systému vystoupit a mít dostatečné znalosti pro výkon povolání.

A naopak když zjistím, že už mi moje znalosti nestačí, moci kdykoli do vzdělávacího systému na krátkou dobu opět vstoupit, ať již formou dálkového studia, nebo e-learningu, a složením zkoušky prokázat, že jsem se posunul o kus dál.

To, co v naší školské vzdělávací soustavě totiž v současnosti chybí, je neakademická větev odborného vzdělávání.