Koček tu žije průměrně 80. Občas se kvůli nim u paní Mirky zastaví policie. Hlídky ale nepřijíždějí na popud sousedů, kteří už se nemohli dívat na zubožená zvířata chovaná bez základní péče, jak to někdy také bývá. Policisté naopak přivážejí další kočky, které přišly o své pány. Stejně tak to dělají ostatní obyvatelé z České Lípy a okolí, z Nového Boru, Zákup nebo Mimoně.

Útulek Bona dostal jméno po první obyvatelce

Útulek pro opuštěné kočky založila Miroslava Šubrová v roce 2000. Jméno dostal po první kočičce, která se do útulku dostala. Od začátku jej financuje především z vlastních prostředků. „Mám smlouvu s Českou Lípou, od města dostávám 10 000 korun měsíčně, smlouvy mám i s Mimoní, s Novým Borem a se Zákupy. Od nich dostávám jednorázově pětistovku za každou nově umístěnou kočku,“ upřesňuje.

Divoké kočky u ní žijí na velikém, oploceném pozemku se zahradním domkem, pro ty ochočené je určena voliéra, ze které mohou vejít do teplého domu. „Stálá posádka“ osmdesáti koček se v době, kdy se rodí koťata, rozrůstá až na 130 jedinců.

Bez kastrace může kočičí pár za 10 let „vyprodukovat“ stamiliónovou populaci

Proto se paní Mirka zaměřila na program kastrace. „Kočičí pár může mít dvakrát ročně zhruba po pěti koťatech, tedy deset za rok, a dospívající potomci se pak dál množí mezi sebou, takže se za pět let narodí až 15 500 zvířat a za 10 let to může být 12O miliónů 932 tisíc koťat,“ vypočítává provozovatelka útulku. „Většinou nechtěných a končících tragicky,“ dodává se smutkem.

Jenže kočičí kastrace stojí v průměru 500 korun, kocour vyjde levněji, kočka dráž. A to je řeč o českolipských cenách, v Praze jsou až dvojnásobné. Přesto právě z hlavního města jezdil loni do Kozlů veterinář - dobrovolník.

„Kastroval třeba celý víkend, i v noci, a zadarmo, vzpomíná Mirka. „Teď si ale zařizuje vlastní praxi a už nemá čas,“ konstatuje. Sama se naučila léčit nejběžnější kočičí neduhy, v útulku má i ošetřovnu, karanténní místnost, ale operovat může jen veterinář.

Na domě je umístěný i kočičí babybox. Ten se zaplní každou chvíli, samozřejmě bez jakéhokoli finančního příspěvku. I když... „Jednou tam byla číča s kotětem a se dvěma stovkama!“, trumfuje Miroslava Šubrová. Pokud ale někdo předává kočičku přímo do jejích rukou, obvykle přidá alespoň nějakou tu konzervu a třeba i pár stokorun. Ty opět padnou na kastraci.

Myslivci už se postarají...

Mirka vzpomíná, jak jednou do útulku přijela paní s kočičkou až z vesnice u Prahy, nějakých 140 kilometrů. Nemohla ji mít dál u sebe z vážných zdravotních důvodů. Celou návštěvu proplakala, těžko se se zvířátkem loučila. V Praze byl prý útulek plný a veterinář jí poradil, ať vyklopí kočku v lese, myslivci že se už postarají.

Kromě skromných finančních příspěvků okolních měst a obcí ji občas podpoří také sousedé. „Chlapi třeba opraví plot, ženské uklízejí,“ uvádí to rychle na pravou míru.

A tak pořádá koncerty, při kterých se umělci vzdávají honoráře ve prospěch útulku, nebo umisťovací výstavy. Na ty také jezdí nabízet své chráněnce prakticky po celé republice. Šanci ale podle ní mají jen mladé kočky a koťata. Staré a nemocné dožívají v Kozlech v její péči.

Bližší informace o útulku najdete zde.