Pojistné na sociální zabezpečení 2007: co mají dělat firmy po rozhodnutí NSS

Nejvyšší správní soud dal v řízení za pravdu České správě sociálního zabezpečení, která společnosti Ježek software s.r.o. vyměřila platební výměr na dlužné pojistné a penále.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu opět snížilo pravděpodobnost dalších společností na úspěch jejich žádostí (ať již podaných nebo pouze zvažovaných) o vrácení odvedeného pojistného za období leden až červen 2007.

Své rozhodnutí založil NSS na argumentu, že i přes zřejmé legislativní pochybení bylo možné učinit „přesvědčivý, spolehlivý a zcela jednoznačný závěr“, že vyměřovacím základem zaměstnavatele nemohlo být ani v první polovině roku 2007, kdy vypadla výslovná definice, nic jiného než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jeho zaměstnanců.

Svůj závěr opřel Nejvyšší správní soud o úvahu, že vyměřovací základ zaměstnavatele bylo možné jednoznačně dovodit z definice vyměřovacího základu zaměstnance, neboť jen zaměstnanci se mohli účastnit systému sociálního zabezpečení, na který se pojistné odvádělo.

Navíc soud zdůraznil, že povinnost platit pojistné ze strany zaměstnavatelů byla v zákoně uvedena výslovně a nemohlo tak dojít k jejímu zpochybnění s tímto závěrem koresponduje i reálná situace, kdy ze statisíců zaměstnavatelů odmítla pojistné odvést pouze společnost Ježek software s.r.o.). Naopak argumentaci společnosti Ježek software (kterou předtím přijal Krajský soud v Ústí nad Labem), tedy že vypadnutí definice vyměřovacího základu ze zákona (tj. jednoho ze tří základních znaků výše pojistného, vedle rozhodného období a sazby pojistného) znemožnilo odvést pojistné, Nejvyšší správní soud odmítl.

Pouze připustil, že souběžně přijaté nařízení vlády, které pojem vyměřovací základ zaměstnavatele upravilo (publikované pod č. 39/2007 Sb.) nebylo vydáno v souladu s ústavními principy, a proto nebylo závazné. S ohledem na jednoznačnost samotného zákona však tato vada nemohla ovlivnit povinnost společnosti Ježek software s.r.o. pojistné odvést.

Postup společnosti Ježek software s.r.o. byl založen na pochybení zákonodárce, kdy v době prvních šesti měsíců roku 2007 ze zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti vypadla výslovná definice vyměřovacího základu zaměstnavatele (tedy definice, podle které je vyměřovacím základem organizace a malé organizace částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců).

Je vhodné v této chvíli připomenout, že k pochybení došlo v souvislosti s odkládáním účinnosti zákona o nemocenském pojištění, který nakonec začal platit od ledna 2009, a jehož hlavní novinkou byla povinnost zaměstnavatelů platit zaměstnancům náhradu mzdy za prvních 14 dnů nemoci. Pro zákon, kvůli kterému došlo k pochybení, přitom hlasovali napříč politickým spektrem všichni přítomní poslanci i senátoř.

Po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu se celá věc vrací před Krajský soud v Ústí nad Labem s tím, že ten bude v dalším průběhu vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. Nelze proto předpokládat, že by se krajský soud ve svém novém rozsudku od závěrů Nejvyššího správního soudu odchýlil.

Dle předběžných vyjádření společnosti Ježek software s.r.o. bude v takovém případě následovat ústavní stížnost, na jejímž základě může dojít opět ke zrušení rozhodnutí o povinnosti dlužné pojistné odvést. Dle mého názoru je však takový obrat spíše nepravděpodobný, a to i s ohledem na skutečnost, že se Nejvyšší správní soud ústavními principy při svém rozhodování podrobně zabýval.

Přestože si osobně nejsem jistý, že bylo možné vyměřovací základ zaměstnavatele vyčíst ze zákona o pojistném na sociální zabezpečení tak jednoznačně, jak to prezentuje Nejvyšší správní soud, domnívám se, že si ani Ústavní soud České republiky nedovolí povinnost platit odvody v první polovině roku 2007 zpochybnit a tím dát všanc 120 miliard korun, o kterých hovoří představitelé státu jako o výši pojistného za dané období.

Patrně přitom může použít argument zmíněný již Nejvyšším správním soudem, tedy že by tím došlo k poškození samotných účastníků systému sociálního zabezpečení (obecně zaměstnanců), jejichž možnost čerpání dávek ze systému by byla z důvodu absence příjmů systému omezena. Věcně by patrně k přerušení čerpání dávek nedošlo, protože stát by musel na přechodnou dobu změnit podmínky systému (zvýšit pojistné), což by ale nepochybně stálo nás všechny další peníze navíc, neboť každá změna systému je administrativně a proto i finančně velmi náročná.

Přestože právní bitva ještě definitivně neskončila, jsou v této chvíli pro ostatní firmy nejdůležitější dvě věci.

Zaprvé, žádost o vrácení pojistného z roku 2007 je možné podat až do konce roku 2012, pro podání takové žádosti je tedy dostatek času. Za druhé je nutné si uvědomit, že po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu si lze jen těžko představit, že by správy sociálního zabezpečení jakýmkoliv žádostem o vrácení pojistného vyhověly. Jejich podávání je tak proto, dle mého názoru, do vydání případného opačného rozhodnutí Ústavního soudu ČR zbytečné, a nepovede ke kýženému výsledku.

Těm společnostem, které již žádost o vrácení pojistného podaly, pak lze doporučit, aby žádost vzaly co nejdříve zpět, aby nedošlo k jejímu zamítnutí. V takovém případě bude totiž případné znovuotevření celého případu složitější, neboť bude existovat již jedno rozhodnutí ve věci samé (zamítnutí žádosti).