Jenže čím by se pak exekutoři živili? Copak šéfové exekutorských úřadů, to jsou vesměs erudovaní právníci, kteří by se pravděpodobně uplatnili stejně dobře třeba v advokacii. A ještě by si tak pomohli k vyšší společenské prestiži. Těžko si totiž lze zastírat, že obliba exekutorů v současné české společnosti se blíží někdejšímu postavení pohodných či dokonce katů a zatímco osobní setkání s mistrem Mydlářem bývalo záležitostí vyvolených, před exekutorem si dnes není jistý prakticky nikdo.

Vykonavatelé jsou v první linii

Jsou tu ale ještě „pěšáci“, vykonavatelé exekucí, kteří se pohybují v první linii bitev s dlužníky. Na rozdíl od jejich šéfů mezi nimi těžko najdete milionáře. Právě oni ale nahlas říkají: naše práce je jako každá jiná a zdaleka nespočívá jen v zabavování majetku.

„Původně jsem pracoval jako bankovní úředník, ale ta práce se mi zdála velmi stereotypní. Kamarád byl exekutorem, takže jsem věděl, co mě čeká. Po absolvování vykonavatelských zkoušek a důkladném studiu občanského, soudního i exekučního řádu jsem mohl vyjet do terénu,“ popisuje Pavel Blažek, vykonavatel Exekutorského úřadu Přerov.

Jak najít 80 tisíc

Podle Blažka lidé tváří v tvář exekutorovi hlavně hodně lžou a vymlouvají se. „Je pravda, že už odhadnu, komu můžu o kousek ustoupit a kde to nejde ani o milimetr. Plakala mi například jedna paní ve velmi dobře zařízeném bytě, že peníze opravdu nemá. A když jsem otevřel skříň, leželo v krabici 80 tisíc korun. Na úhradu dluhu to bohatě stačilo,“ vzpomíná Blažek.

Vykonavatel musí být připraven i na fyzické útoky, i když nejsou zrovna na denním pořádku.

„Co se týká agrese, nějaké šťouchání za napadení nepočítám. Když je někdo velmi agresivní, zavoláme policii. Na jednoho kolegu ale najeli s kamiónem, dalšího honil dlužník se sekerou v ruce. Někdy je to naše povolání hodně adrenalinové,“ připouští Pavel Blažek.

Další ze zaměstnanců přerovského úřadu, Michal Popelka, má v rukávu i historku z jiného soudku. Ve zchátralém venkovském domku se svým kolegou sice nezastihli majitele nemovitosti a dlužníka v jedné osobě, zato si za oknem tmavé místnosti všimli uvázaného psa. Když pak asi po deseti minutách dlužníka našli u souseda a doprovodili ho domů, mohli si zvíře, které už za oknem působilo zuboženě, prohlédnout i zblízka.

Fenka Dixi neměla potravu ani vodu

„Jednalo se o fenku bígla, slyšela na jméno Dixi. Byla v naprosto strašném stavu. Podvyživená, uvázaná za provaz ve sklepním prostoru, kde neměla ani vodu, ani jídlo a okolo samé výkaly. Zde prý žila asi měsíc,“ vzpomíná Popelka. Policii tedy tentokrát nevolali exekutoři kvůli své ochraně, ale kvůli záchraně Dixi.

Po příjezdu policie a veterináře bylo rozhodnuto, že v těchto podmínkách pes zůstat nemůže. Veterinář navrhoval jeho převezení do útulku, ale tam ji Popelka nechat nechtěl. „Nabídl jsem se, že se o ni budu starat. Pejska jsem si naložil do auta, koupil jsem potřebné věci, abych ho mohl přes den vyvenčit a mohl mu dát napít a najíst. V odpoledních hodinách jsem zajel s Dixinkou na veterinu, kde byla řádně prohlédnuta a ošetřena. Pak jsme ji s přítelkyní vykoupali, zašli do parku na menší procházku a večer usnula Dixinka jak mimino,“ říká se zadostiučiněním.