Čím jste chtěla být jako školou povinná?

Provazolezkyní. S krásným kostýmem.

Převzala jste štafetu po svém otci, Petru Jandovi. Nutil vás jako holku do hudby, třeba do piána, nebo vás to bavilo?

Do všeho mě spíš nutila maminka. Dělala jsem balet, zpěv, klavír a francouzštinu. Když se táta vracel domů, tak chtěl být hodným tatínkem a nenutil nás do ničeho. Máma to za něj musela odnést.

Měl na vás váš otec výrazný vliv?

Ano, určitě, v dětství jako kamarád a skvělý tatínek, i když byl pořád pryč, pak v dospělosti zkušenostmi, názory atd. Vždy nám vštěpoval upřímnost a pracovitost. Nenávidí lháře a podvodníky. A taky lenochy.

Šestnáct let jste vystupovala v Německu, co vás tam přivedlo? Nestýskalo se vám?

Šíleně jsem se zamilovala, bylo mi devatenáct, život jsem měla před sebou. Moc se mi nestýskalo. Když jsem někde šťastná, tak nepřemýšlím o tom, jestli by mi bylo jinde líp. Hlavně já jsem Evropanka - škoda, že neexistuje takový pas. I když všude dobře, doma nejlíp. Teď jsem nejšťastnější v Praze.

Nedávno jste se vrátila do Čech, vystupujete v muzikálech. Co sólová dráha?

Na tu samozřejmě taky moc myslím a už začínám skládat. Zatím to dělám všechno sama, pomoc budu potřebovat, až budu mít písničky skoro hotové. Chtěla bych ale dělat oboje - sólovou, ale i Die happy desku. Bude to záhul, ale pokud jsme mladí, tak se to ještě dá zvládnout.

Je snadné se vůbec v dnešní záplavě zpěváků, která chrlí i různé soutěže, prosadit?

Snadné není na světě nic. K talentu musí často být člověk ve správný čas na správném místě. K tomu je nutná pracovitost. Bez práce prostě nejsou koláče. Nedávno jsem četla nějaký článek o muzikantech, kteří jsou slavní - v průměru cvičili třikrát tolik než lidé, kteří se nikdy na profesionální dráhu nedostali. A člověk to musí chtít a nečekat na to, až ta sláva přijde sama. Soutěže pomáhají se ukázat, zbytek si člověk musí udělat sám.

Jakou profesi byste ráda na pár dní zkusila, kdyby to bylo možné?

Bavilo by mě třeba měsíc pracovat třeba na farmě... prostě nějaká práce, která s muzikou nemá nic společného. Byly by to takové prázdniny. Někdy mám cestování plné zuby.

Máte nějaký profesní cíl nebo sen?

Samozřejmě bych se ráda prosadila na celém světě. Snažíme se o to s kapelou už dlouho. Je to hodně těžké, jako kapela z Německa. Američani, například, z nás byli úplně vedle, ale vydat naši desku v USA nechtěli. Oni si prostě raději najdou podobnou kapelu z Ameriky. Proč pomáhat cizincům, že. Takže je to obtížné.

Kdy se podle vás dá říct: Udělal jsem kariéru?

No tak táta udělal kariéru. Když se prostě člověk prosadí ve své profesi. A to takovým způsobem, že už nemusí bojovat. Já sice pořád bojuju, ale stejně jsem jakousi kariéru už taky udělala. Sice ne velkou díru do světa, ale slušný tunýlek snad ano.