Čím se cítíte být víc - fotografem nebo malířem?

Ani jedním ani druhým, cítím se být především mužem. Jako fotograf jsem teprve v začátcích a jako malíř jsem v koncích. Po více než padesáti letech praxe jsem zjistil, že nic neumím.

Máte přehled o tom, kolik fotografií jste za svůj dlouhý život nafotil a kolik obrazů namaloval?

Těch obrazů bude stovky a fotografií tisíce. Přehled pochopitelně nemám, obzvlášť v době, kdy jsem o většinu svých negativů přišel. Občas naleznu nějakou zapomenutou nebo zasutou věc a žasnu, jak obratně jsem si počínal před čtyřiceti, padesáti lety.

Namaloval jste nějaký obraz, u kterého vás mrzí, že je nenávratně pryč, že jste ho prodal nebo někomu věnoval?

Kdysi nájemník jednoho mého bytu zničil asi třicet mých obrazů a náhodou jsem, není to tak dávno, viděl jejich fotografie a bylo mi jasné, že nic takového už nenamaluji. Tenkrát mi bylo kolem třiceti let, byly pracné... no, nedá se nic dělat.

Chtěl byste všechna svoje díla vidět pohromadě?

Akademický malíř Sobotka, který mne učil napínat a šepsovat plátna, mi dal jednu cennou radu: obraz prodejte, protože si ho namalujete znovu. A měl pravdu; z prodeje mám upřímnou radost, není to hamižnost, ale skutečně jsou mi milejší ty krásné peníze od mého dobrého přítele Oldřicha Kulhánka, kterým jsou navržené naše bankovky, než abych měl byt přeplněný díly, o které nemá nikdo zájem.

Co považuje za svůj největší životní úspěch?

Fotografii vydraženou za čtyři sta tisíc korun. Nebyla nijak mimořádná, ale ta cena mne ohromila, i když to bylo pouhé přebíjení jednoho bohatého dražitele jiným. A dodnes mi připadá –  je to asi dva, tři roky – že ta cena je až nepřiměřená a oslňující.

Jste už v důchodovém věku, je možné, aby malíř a fotograf šel také do důchodu, v tom pravém slova smyslu?

Fotograf a malíř má tu obrovskou výhodu oproti třeba tanečníkům, že může vyrábět i ve zralejším věku – když tady byl naposled Baryšnikov, tak se jenom důstojně procházel po scéně, na rozdíl od úžasných skoků, které performoval jako dvacetiletý. A navíc, skoky jsou pomíjivé, ale po fotografovi a malíři zůstávají díla, která ho přežijí.

Máte kupu dětí, zdědilo některé z nich váš talent?

Mám za to a pozoruji ji už velice dlouho, že moje dceruška Marie je nadaná a pravděpodobně jedna moje vnučka, malá Sárinka, dnes asi šestiletá. Její kresby, které dostávám po telefonu, se mi zdají zdařilé. Jinak o ničem nevím, jedno dítko, dneska už dvaačtyřicetileté, vystudovalo akademii výtvarných umění, ovšem jakým způsobem se výtvarně vyjadřuje, to netuším.

A zkoušelo některé z vašich dětí fotografovat?

Ne, to se neodvážily. Myslím si, že syn Samuel trochu fotografuje, je to obratný chlapec, výsledky jsou slibné, tak možná za dvacet, za třicet let to bude obstojné.

Během celé své tvorby vzhlížíte k lidskému, zejména ženskému tělu. Co vás na něm tak fascinuje?

Fascinuje každého, ale někdo to v sobě utluče - pivem, televizí, stářím... Já jsem fascinován, unesen a vždycky ohromen krásou nás lidí.