Sexuální obtěžování se tak častěji vyskytuje v kolektivu, kde jsou dvojsmyslné narážky a poznámky intimního charakteru chápány jako běžné a normální.

Z rozhovorů se ženami, které zažily sexuální obtěžování, vyšla najevo zejména neochota vedení případy sexuálního obtěžování řešit či nedůvěra k zaměstnancům, kteří mají personální otázky na starosti, že by v případě ohlášení takového jednání nějakým způsobem zakročili.

Tato nedůvěra bývá často někdy rovněž spojována s věkem a tzv. „starou školou“, pro kterou jsou narážky sexuálního charakteru zcela přijatelné. V některých případech šlo o úplnou absenci kompetentní osoby či vnitřních směrnic podniku, organizace apod., které by nějakým způsobem usměrňovaly vztahy mezi pohlavími na pracovišti.

Možnost pomoci je v reálu velice omezená

V případě neexistence odborů tak oběti sexuálního obtěžování nemají žádnou možnost formálně tyto problémy řešit v rámci podniku. Soudní cesta je navíc problematická i z důvodů neochoty advokátů, zejména na menších městech, takové případy přijmout, což nadále snižuje odvahu žen bránit se sexuální diskriminaci a proto často volí odchod ze zaměstnání, což je mimochodem rovněž strategie doporučovaná při vyhledání psychologické pomoci.

Vzhledem k negativním konotacím zakořeněným ve společnosti se u žen, které se staly obětí sexuálního obtěžování, často projevuje pocit studu a obviňování sama sebe za vzniklou situaci. To je nadále rovněž podporováno veřejným míněním, které ženě přisuzuje alespoň částečnou vinu za provokativní a vyzývavé chování.

Sexuální obtěžování se rovněž v řadě případů vyskytuje v souvislosti s dalšími formami diskriminace, např. z důvodu věku, kdy jsou diskriminovány zejména starší ženy v předdůchodovém věku, dále potom z rasových důvodů či z důvodů rodinné situace, což diskriminuje ženy s malými dětmi, zejména samoživitelky, které jsou ve znevýhodněné situaci existenční závislosti na placeném zaměstnání.