Článek
A přitom nebýt jedné neexistující dovolené, svět techniky by dnes možná vypadal jinak. Jenže pětatřicetiletý Kilby neměl jako nováček na volno nárok, a tak musel léto roku 1958 strávit v dallaských laboratořích, kde se zabýval problémem "tyranie množství".
Hledal způsob, jak zefektivnit výrobu složitých velmi malých obvodů, a přitom zajistit jejich spolehlivost. Slibná se jevila technologie mikromodulů, tedy standardizovaných součástek, jejichž spojováním by vznikaly komplexní celky.
Američan Jack Kilby, laureát Nobelovy ceny za fyziku za zásluhu o rozvoj integrovaných obvodů a za podíl na vynálezu kapesní kalkulačky, zemřel 20. června 2005 v 81 letech.
V červenci 1958 dostal Kilby nápad, jak celou věc elegantně vyřešit. Namísto úmorného propojování droboučkých součástek ještě titěrnějšími drátky přišel s myšlenkou vyrábět kompletní obvod se všemi aktivními i pasivními prvky a vodiči přímo na povrchu polovodičových destiček.
V polovině září pak svým kolegům a nadřízeným předvedl výsledek. Byla jím malá skleněná destička s nedbale přilepeným plátkem germania, na němž se nacházel jednoduchý oscilátor.
Právní bitva
Jen krátce poté přišel nezávisle na Kilbym s podobným řešením Robert Noyce, pozdější spoluzakladatel firmy Intel. Jeho obvod navíc řešil některé praktické problémy Kilbyho varianty a hlavně byl vyroben z levného křemíku.
Právní bitva mezi firmami Texas Instruments a Fairchild Semiconductors, kde Noyce pracoval, nakonec skončila smírem a vynález se mohl vydat do světa. V současnosti se bez „švábů”, jak se integrovaným obvodům pro jejich tvar přezdívá, neobejde prakticky žádné elektronické zařízení.
Jack Kilby si ale na ocenění svého přínosu musel počkat do pozdních let. Nobelovu cenu za fyziku získal teprve v roce 2000 ve svých 76 letech. Zemřel o pět let později.
Takto vypadají integrované obvody dnes.