Svátek svatého Martina a jeho tradice milují hlavně gurmáni. Posvícení se bez husy a vína neobejde

Martin z Tours se narodil roku 316 jako syn pohanského římského důstojníka v provincii Panonie (dnešní Maďarsko). V patnácti letech se proti své vůli stal na otcovo naléhání vojákem, a protože v plnění povinností vynikal, brzy byl povýšen na důstojníka a přeložen k císařské gardě.

Většinu ze své vojenské kariéry strávil ve Francii, konkrétně ve městě Amiens: zde také mělo dojít podle legendy ke skutku, který jej proslavil. Za jednoho mrazivého večera roku 335 se Martin při návratu do vojenského tábora podělil se spoře oděným žebrákem o svůj plášť.

Té noci se mu zdálo, že do darované poloviny pláště je oblečen sám Ježíš a když se Martin probudil, byl plášť opět celý. Pohnut tímto viděním a zjevným zázrakem se Martin nechal pokřtít a vzdal se služby v armádě.

Deset let pak žil jako poustevník, v roce 372 přijal biskupský stolec v Tours. I po jmenování biskupem žil ale nadále skromně jako mnich ve své chatrči (z této poustevny vznikl později významný klášter Marmoutier). Martin zemřel 8. listopadu 397 v Candes u Tours ve věku 81 let na jedné ze svých misijních cest. Pohřeb se konal 11. listopadu, proto tento svátek.

Kromě pověsti o plášti jsou známé i další: vztahují se například k oblíbené svatomartinské pochoutce, kterou je pečená husa. Podle jedné se jí proto, že husy svatého Martina při kázání rušily, takže si na jeho svátek odpykávají trest na pekáči. Další pověst říká, že Martin se před biskupskou volbou ze skromnosti skryl v husníku, ale husy ho svým štěbetáním prozradily.

Na svatého Martina, když už byla úroda bezpečně uschována, vrcholily v souvislosti s ukončením zemědělského roku lidové oslavy a radovánky. Šlo zároveň o poslední veselí před začátkem přísného adventního půstu, který trvá šest týdnů.

Martinskému stolu tradičně kralovalo husí maso: dala se z něj připravit řada báječných pochoutek, od lahodného kaldounu (husí polévky s knedlíčky) až po proslulá husí jatýrka s mandlemi, o zlatavé pečínce ani nemluvě.

Kromě hus bylo obvyklým jídlem na tento svátek svatomartinské pečivo – rohlíky, rohy nebo podkovy. Martinskými rohlíčky obdarovávala děvčata své milé. Velkým rohlíkem plněným mákem býval podarován ze služby odcházející čeledín nebo děvečka. A ve vinařských oblastech se ochutnávalo nové víno.

Naši předkové ale 11. listopadu dodržovali i další tradice, jako třeba původně německý zvyk vyrábění různě zdobených luceren a lampiónů z průsvitného papíru. Podzimní tmu tak rozzářil průvod světýlek, který se vydal hledat do nadcházející zimy martinské poselství dobra a světla.

Víno a svátek svatého Martina k sobě nerozlučně patří: V Čechách se za našich prapředků říkávalo: „Radosti Martina jsou husy a džbán vína.” V německém pohraničí Šumavy se zase tradovalo, že kdo se svatomartinského vína napije, bude silný a krásný.

Tradice svatomartinských vín byla u nás obnovena Vinařským fondem v roce 2004. Svatomartinská vína jsou tedy první vína ročníku a jejich ochutnávka by měla připadnout na 11. listopad v 11 hodin.

Aby mohlo nést víno označení „Svatomartinské”, musí splňovat poměrně přísná kritéria a jeho vstup na trh musí každoročně schválit odborná komise. Vypít by se měla do Velikonoc, aby si uchovala svoji mladost a svěžest.